Část 6: Thethi a výstup na Maia Jezerca

by Karel · 30 srpna, 2016

V noci slyšíme střelbu, pro vlastní klid si říkáme, že si jen někdo hraje – po cestě do NP byla totiž prostřílená každá druhá dopravní značka. Probouzíme se do příjemné teploty, takže se nemusíme násilím odlepovat od propocených karimatek. Dáváme si nahoře v penzionku kafe a vyrážíme na okružní procházku přes údolí, kterou nám doporučil Jimmy. Až na pár úseků, kde ztrácíme turistické značení, si užíváme pohledy na horské masivy. Cestou potkáváme pár turistů, převážně Poláky. Navštěvujeme místní „muzea“. První je tzv. Tower. Za 1 € vylezeme 2 patra věžičky a vidíme asi 8 exponátů – toť vše. Pak se vydáváme k vodopádům, asi po dvou hodinách je nalézáme a dáváme si ledovou koupel a zkoušíme i sprchu. Otáčíme se a jdeme zpět navštívit druhé „muzeum“ zdejšího údolí. Procházíme vyschlým korytem, přeskakujeme pár plotků a…vracíme se zpět. Nevidíme totiž nic, co by jen zdánlivě připomínalo muzeum. Naštěstí potkáváme místní domorodce, kteří ukazuji na domeček s dřevěnou střechou na skalce. Při vstupu na zahrádku k nám běží asi 90letá babička s nějakým malým klučinou a s úsměvem opakuje ,,muzeu, muzeu“. Krom tohodle jí nerozumíme ani fň. Jí to ale očividně vůbec nevadí a zahajuje prohlídku. S pomocí toho malého chlapce ukazuje 10 exponátů včetně u kterých věršinou nemáme nejmenší tušení, o co se jedná. U každého exponátu se ale strašně směje a my se smějeme taky. Diskutujeme, k čemu ty věci asi mohly sloužit. Po prohlídce dáváme babičce dohromady 800 ALL, ta má očividně radost a my se vracíme ke stanům. Už se stmívá a my se chystáme na kutě, když v tom na nás volá Jimmy: ,,Guys, come here!“. Jdeme za ním a on nám popisuje trasu výšlapu na horu Jezerca. Všechny informace si pečlivě zapisujeme do hlav i do zbývajících dvou mobilů. Jdeme spát, abychom nabrali dostatek sil na výstup další den.

Výstup na Jezercu

Další střelba, tentokrát jde o nějakou automatickou pušku s kadencí asi ratatatatata. Raďeji se pořádně zakuklíme do svých spacáků a snažíme se usnout. Po páte nás budí pečlivě nachystané budíky a my pomalu, ale jisťe vylézáme z nor. Slunce ještě nejde vidět a my snídáme a balíme svačinu, nějaké oblečení a hromadu lahví na vodu. Kolem 6. hodiny vyrážíme směr Jezerca. Na posledním možném místě doplňujem vodu. Cca v 8 hodin jsme u rozcestníku a vydáváme se delší ale „bezpečnější“ trasou, jak nám radil Jimmy. Náš vrchol nejde vidět a my tak nemáme vůbec odhad o délce trasy. Uprostřed jednoho sedla vidíme něco jako vojenský bunkr přestavený na obydlí, u kterého pase domorodec dvě kozy. Když procházíme kolem něj, využíváme možnost od staříka koupit místní sýr. Boužel nemá chléb, a tak si dáváme pouze malou ochutnávku (koupili jsme 1 kg za 4 € ) a pokračujeme dál po červené. Problém je, že všechny cesty jsou značeny červeně, takže na rozcestích jdeme podle odhadu.

Veškeré tyčinky, oříšky a čokolády jsou už snězené a proto si dáváme další zastávku, tentokrát abychom zbaštili Manu. Po přípravě jídla zjišťujeme, že máme poslední litr vody a přemýšlíme, kde je ta vojenská základna o které mluvil Jimmy (zavádíme příděly vody). Schodujeme se na tom, že se jednalo asi o místo kde jsme kupovali sýr. Dojídáme zbytky jídla a v tu chvili přicházejí poláci od kterých dostáváme vodu a pokračuje s nimi dál na vrchol. V 14:00 jsme se dostali na místo kde jsou zbytky sněhu a konečně jde vidět vrchol našeho cíle. Protože nevíme jak je dlouhá cesta zpět, voláme Jimmymu a ptáme se, jestli nám cestu doporučuje a hlavně jestli se stihnem vrátit za světla zpátky. Při naší kmenové radě nás ovšem vyruší sestupující skupinka, která nám zbývající úsek doporučuje pouze s 2l vody na osobu, a časově to odhaduje na 3 hodiny. Po těchto informacích se schodujeme že se raději vrátíme. Uděláme vrcholovou nevrcholovou fotku, zvlažíme rty a z našim posledním půllitřtíkem vody začneme sestupovat dolů.

Hajdy dolů

Chodidla, kotníky, lejtka, kolena i stehna, všechny tyto části těla přestávají bolet, vlastně je přestáváme cítit. A všechny další kroky které následují už neovládají svaly, ale síla vůle. Po cestě hledáme místo, sráz, ze kterého bychom mohli spadnou a ušetřit si tak aspoň část cesty. Už nás velmi sužuje žízeň, potkáváme pasáčka, který nám radí kde najít vodu. Konečně ji nacházíme. Osvěžíme se, doplníme láhve a opět sestupujeme. Dole v údolí nás pak čeká ještě překvapení ve formě limonádoveho muže, který nám prodá cukr v plechovce, který tak moc potřebujeme. Krom cukru nám nabídne ještě svezení ke stanům za 10 €. Na to se jen usmějeme, poděkujeme, dososáme lahodné nápoje a pokračujeme po svých. Do „kempu“ jsme dorazili před 20:00. Po těchto 30 km (cca 3 km stoupání a 3 km klesání) jsme si jen opláchli naše končetiny a zalehli. Tentokrát nás hora porazila.