Část 5: Tři polibky na rozloučenou v Kyrgyzstánu

by Karel · 16 května, 2022

Tři polibky na rozloučenou

V odpoledních zprávách se dozvídáme, že se Nepál kompletně uzavírá. Nikdo nesmí přiletět dovnitř, ale ani odletět pryč. Se zatajeným dechem kontrolujeme naši letenku a s úlevou zjišťujeme, že naše letadlo jako jedno z posledních ještě stihne odletět. Čelíme dalšímu problému – potřebujeme se otestovat, abychom se vůbec dostali na letiště. Zdravotnictví kolabuje a v přeplněných nemocnicích je to pro tři bílé kluky docela problém. Děláme to neradi, ale musíme se obrátit na pomoc místního bosse, se kterým jsme se předtím potkali v nevěstinci (mysleli jsme, že je to wellness). Přátelským tónem se nenecháme zmást, tohle bude stát hodně nervů i hodně peněz. Nemýlíme se, ale po mnoha okousaných nehtech a neklidné noci máme konečně vytoužený papír v ruce. Bez většího sentimentu se s Nepálem konečně loučíme… Nepál se však ještě neloučí s námi. Při mezipřistání v Dubaji nám začínají zdravotní potíže. Bez okolků jsme se vloudili do VIP lóže, kde začínáme trpět. Průjmů už jsme za poslední dva měsíce zažili spousty a mysleli jsme si, že nás už naše střeva nemají čím překvapit. Šeredně jsme se zmýlili. Vypadá to, že jsme se jen připravovali na grandiózní finále. Kakastrofa nás zasáhla s intenzitou Niagarských vodopádů a nepřestala ani s nástupem do navazujícího letadla. Marné byly protesty stevarda, naléhavost situace některé z nás donutila strávit “take off” v ostrém náklonu na toaletě. Další z nezapomenutelných letů…

Kyrgyzský lazaret

Tohle asi nebylo jen zkažené kuře, říkáme si, když už několikátý den ležíme na hostelových postelích. Průjmy vystřídaly horečky a zimnice. Jednou to vypadalo, že už je nám lépe a tak jsme vyrazili do hor. Ještě ten den jsme se museli vrátit. Nevíme, co s námi je, přemýšlíme nad nemocnicí i nad návratem domů. Ale nechceme, aby to všechno skončilo takhle. Z Kyrgyzstánu známe pořádně jen hostelovou babushku, která bez okolků pravidelně vtrhává do našeho pokoje a obsedantně kontroluje, zdali nosíme jí předepsané “tapučky”. A to je málo. Rozhodneme se ještě vydržet a asi po 10 zoufalých dnech se náš zdravotní obraz zlepšuje.

Skoro jako doma

I když nám nebylo dobře, přílet do Biškeku – hl. města Kyrgyzstánu, byl po Nepálu jako pohlazení po duši. Vše bylo čisté, zelené a fungující. Nebýt mongolských rysů ve tvářích obyvatel a všudypřítomné azbuky, bylo by město stejné jako metropole v Evropě. Byl to osvěžující pocit. Nikdo nám nic necpal, nikdo z nás netahal peníze, nemuseli jsme být pořád ve střehu. V obchodech a restauracích jsme platili stejně jako místní a všechny potraviny a služby byly dostupné…vše bylo jednoduché a krásné. Zamilovali jsme si cestování maršrutkami, zvláště dlouhé cesty, kdy jsme mohli dlouze pozorovat úžasnou krajinu. Taky jsme si oblíbili místní jídelny (stolovaya) a kvašené nápoje “shoro”, které se prodávali na každém rohu. Zlehka začínáme objevovat zemi, navštěvujeme město Karakol, horké prameny nebo horské jezero Issyk-Kul. Brzy se nám ale zase začíná stýskat po horách.

Soukromé lázně s horkými prameny. Tohle lázeňské zařízení řadíme do kategorie „punk“

Hory, kumys a koně

Vyrážíme do hor. Vybrali jsme si horu Uchitel (4545 m.n.m.) v pohoří Ala Alrcha. Po cestě jsme neodolali a zavítali do stanu, kde prodávali kumys – nápoj z kvašeného kobylího mléka. Výsledek byl dle očekávání. Je pravda, že některým z nás se nechce z nápoje zvracet tak moc jako ostatním, nicméně prozatím náš pitný režim touto tradiční delikatesou obohacovat nebudeme. Posilněni vyrážíme na chatu Racek, ze které na druhý den vyrážíme na vrchol. Při prošlapávání cesty nahoru ve sněhu klejeme a vzpomínáme na Nepál. Na vrcholu máme krásný výhled, ale trošku si uvědomujeme, že jsme po Himalájích hor maličko přemlsaní. Rozhodně ale chceme v budoucnu hory Kyrgyzstánu více prozkoumat.

Dole v chatě potkáváme švýcarský pár, který nám dává kontakt na “koňáka”. Na tohle se třepeme už několik týdnů. Putování na koních je rozhodně to, co jsme chtěli v Kyrgyzstánu zažít. O pár dní později se už vesele ženeme maršrutkou do nějaké zapadlé vesničky, kde nás čekají koně a náš průvodce. Tohle byl moc dobrý tip, náš průvodce a zároveň hostitel je velmi pohostinný a mluví perfektně anglicky. Po krátkém školení sedáme na naše koně a vyrážíme prozkoumávat nekonečné zelené pláně a kopce. Koně nás nejdřív moc neposlouchají, nejdřív jsme si mysleli, že nám v žilách chybí trocha té nájezdnické krve. Později jsme pochopili, že je prostě nemáme srdce bičíkem řezat tak, jako jejich kyrgyzští páni. Koně se nad námi ale smilovali a po chvilce pobízení se nám daří (když se jim zrovna chce) je popohnat i do cvalu a užívat si pocitu absolutní volnosti, ke kterému je tady krajina jako stvořená. Večer hodujeme a mažeme spálená třísla. Další den vyrážíme s koňmi do hor. Stoupání a klesání dává koním zabrat. Občas vypovídají poslušnost a Slávka dokonce kůň shazuje a chvílí vláčí ve třmeni. Další večer jsme rozlámání víc, než po celodenním pochodu, ale stálo to za to. Trošku litujeme, že už musíme odjet, abychom stihli náš let domů, ale jak se říká, v nejlepším se má přestat.

Putování na koních v Kyrgyzstánu

Tři šťastné mámy

Je tu krásně, ale poslední čtvrt rok byl dost intenzivní a z cestování se začíná stávat spíš povinnost než potěšení. Kvůli covidu taky nemůžeme pokračovat do zemí, kam bychom rádi. Vracíme se do Česka. Jak je naším dobrým zvykem, odlet neprobíhá v klidu, máme problém s PCR testy. Naštěstí se vše vyřešilo a než se nadějeme, sedíme zase v českém vlaku s pivem v ruce a těšíme se domů…