Část 7: Návrat na asfalt, balkánské řízení a nejkrásnější města Albánie

Po neúspěšném zdolání Maia Jezerca se probouzíme absolutně zboření. Cítíme bolest ve svalech, o kterých jsme vůbec netušili, že je máme. Po ranní očistě v potoku se balíme a opuštíme údolí Theth. Řízení skrz „cestu smrti“ se ujímá zkušený Vojta, ostatní šlapeme pěšky, abychom Bobíčkovi trochu ulehčili. Návrat na asfalt proběhl v pořádku – pokračujeme na jih. Cestou se zastavujeme v restauraci u silnice. Položkám v jídelním lístku příliš nerozumíme, zato dobře rozumíme cenám – tady jsme určitě zaparkovali správně. Dávame výborné spaghetti za 200 leků (cca 40,- Kč). Při placení necháváme 50 leků dýško, číšník je překvapený a velmi nám děkuje (očividně na to není zvyklý). Poprvé se cítíme jako boháči a ne jako chudý sliz. Poté už zase lámeme další kilometry na jih země, avšak řízení tady má svoje specifika, které stojí za zmínku.

Intermezzo o řízení

TROUBENÍ pro našince dostává na Balkáně docela nový význam. V ČR zaběhnuté „tútú“ znamenající ve většině případů jen „jak to jezdíš ty pražskej kok*te“, či „vrať se za plotnu ty krávo blbá“ je zde daleko rozmanitější. Může znamenat například „díky kámo“ (doplněné máváním), nebo „vjíždím do křižovatky, pos*rte se všichni“. Oblíbené je i „chci tě předjet zleva”, stejně jako „chci tě objet zprava“…(další fráze stále objevujeme)

PŘEDNOST je tady dost relativní pojem. Ve městech prakticky neexistují hlavní a vedlejší cesty, stejně jako přednost zprava. Platí zde pouze právo silnějšího, kdy má přednost rychleji rozjeté auto (případně hlasitější). Hojně používané kruhové objezdy mají nespecifikovaný počet pruhů, takže dávat přednost nemá smysl, vždyť se další auto určitě vleze.

CESTY jsou nevalné kvality, různé chybějicí části asfaltu, či jiné neprůjezdné úseky nejsou značené. Na „dálnicích“ kde je rychlost 110km/h je bez předchozího varování umístěn najednou betonový blok zamezující průjezd. Rovněž jsou na dálnicích retardéry (označeny rychlostním omezením 20 km/h, nebo bez označení). Lampy jsou v noci vypnuté, takže si řidiči dopomáhají dálkovými světly. Na venkově je provoz klidnější a cesty trošku horší, spíš než auta jsou na silnicích zvířata a chodci.

Berat a Butrint

Konečně dojíždíme do města Berat, které je v Albánii označované jako jedno z nejkrásnějších. Navštěvujeme zde obrannou tvrz, která měla chránit zdejší záliv a pomalu hledáme místo, kde bychom ještě za světla mohli rozdělat tábor. Vojenská základna obehnaná plotem se nám moc nezamlouvá. Moc se tedy nezdržujeme a pokračujeme dále. Po pár kilometrech narážíme na celkem pěknou pláž, kde si připravujeme „večeři šampionů“- vaříme koupená vajíčka a smažíme slaninku. Po setmění dáváme velmi osvobozující koupačku „na adam“a a uleháme ke spánku. Ráno nás budí krávy, které se chutně vrhají na skládku odpadků vedle nás.

Vyrážime směr antický Butrint. U vstupu do historického města nás překvapí cena, na albánské poměry vysoká (100,-). Nepříjemný pokladní nám po naši poznámce na nefér kurz bere prodané vstupenky, vrací peníze (k jeho smůle nám dává o 10E víc) a posílá nás vyměnit peníze jinde. Peníze měníme a vracíme se za pánem s tím, že mu přeplatek vrátíme. Ten nás však u vstupu „pozm*dí“ tím, že nám namarkuje vyšší cenu, protože prý nejsme Albánci. Pánovi dávame alespoň menší lekci a přeplatek mu nevracíme. Butrint je prostě nádherný, je to takové albánské Forum Romanum, ale zajímavější – po všem se dá chodit, na vše se dá sahat. Kebab tady jíme ve více než 2000 let starém divadle. Po této zastávce nastavujeme navigaci na jezero Ohrid.

• 

• 

•