Část 1: Přílet, litevští mafiáni a marmeládový armagedon

Po náročné noci na Katowickém letišti jsme přiletěli do prosluněného Norska. Na nic jsme nečekali a se zvednutým palcem jsme zastavili první auto u nejbližší cesty. Taktika mít stejná (LOW – COST) trička se vyplatila. Řidiči nám po zastavení často říkali, že nás vzali kvůli stejným tričkům, ve kterých jsme vypadali “harmless” a “organised”. Nikde jsme nečekali dlouho a vzdálenost k vytouženým Lofotám na severu se nám začala rychle zkracovat…

• 

• 

Litevští mafiáni

U obchoďáku jsem využili situaci a vyměnili naší stopařskou ceduli. Tentokrát jsme místo sáčku z Mekáče použili fancy kartón z popelnice. Úsilí se vyplatilo, po chvilce nám zastavili dva nepříliš důvěryhodní chlápci v bílém mercedesu. Po pár kilometrovém svezení a konverzaci se silným ruským přízvukem jsme byli pozváni na čaj. No nebudeme Vám lhát, měli jsme dost strach. Bylo to tak 50:50, že nás prodají na orgány. (Pozn.: po nepříjemné zkušenosti ze stopování do Říma: http://lctrips.cz/zapisky/malem-uneseni/ jsme ostražitější). Ráno jsme si však slíbili, že budeme dodržovat 11. LOW – COST přikázání: “Nepohrdneš!” a pozvání jsme přijali. Řidič byl Litevec, představil nás dalším dvěma litevským kamarádům, a poté nás posadil k malému stolečku. Každému nám dal do ruky pivo a na stůl vysypal obří hrst bonbónů. V ten moment jsme si s Karlem vyměnili pohledy. Bonbóny od cizích lidí si brát přece nemáme, to si pamatujeme z dětství. Řidič si mezitím otevřel pivo a začal nám vyprávět o jeho nedávné cestě do Litvy a jak skončil v kómatu. Na otázku jak skončil v kómatu odpověděl, že mu hodil někdo v klubu něco do pití. Své vyprávění uzavřel větou, že si nikdy od nikoho nemáme brát drink. Hned poté nám každému nalil z neznámé lahve dobrou půldeci vodky. Poté přikázal svým kamarádům, ať nám udělají něco k jídlu. Po slušné svačince se spoustou zeleniny z litevské zahrádky Litevci plynule přešli z angličtiny do svého rodného jazyka. Řidič nám oznámil že se baví o nás, a když viděl naše vyděšené tváře, dodal že jenom v dobrém. Další panáky jsme už raději odmítli, a pomalu jsme začali naši konverzaci ukončovat, načež se znovu dva z nich zvedli, něco si litevsky řekli a odešli dovnitř. Třetí z nich dopil vodku tak do půlky a řekl, že jdou připravit nějaký dáreček. (Zase v nás hlodala troška nejistoty). Po chvilce přišli s igelitkou, kterou položili před nás. Neodvážili jsme se do ní podívat, jen jsme zdvořile poděkovali, a začali se zvedat k odchodu. Litevci nám však nabídli ještě kávu, něco dalšího k pití a také sprchu. Vše jsme odmítli. Nejvíce nakalený z nich (původní řidič) vzal mobil, který mu po cestě několikrát spadl a řekl že se musíme vyfotit s jeho autem. Po pár fotkách ze všech možných míst a mobilů jsme se velmi srdečně rozloučili (asi tak 10x), vzali batohy a tašku a šli k prvnímu bezpečnému místu obsah tašky prozkoumat. Nejvíc nás potěšily pinty piva a uzený bok. Spolu s dalšími pochutinami jsme si dary nabalili do už tak plných batohů a motavým krokem vyrazili k dalšímu stopařskému místu.

• 

• 

• 

Marmeládový armagedon

Po dalším dlouhém stopu jsme chtěli chvíli pochillovat v nedalekém parčíku u kostela, kde jsme s úlevou shodili naše batohy. Tuto akci však doprovázel neobvyklý tříštivý zvuk. Hned jsme věděli, že je zle. Jediné skleněné věci v našich batozích byly litevské nakládané okurky a litevské rybízové marmelády (Pozn.: obojí v půl kilovém balení). Zasaženo bylo moje zavazadlo (Karel). Po odklopení horního víka ve mně hrklo jak ve starých hodinách. Zvršku na mě koukaly skleněné střepy a červená lepkavá pohroma stékala dolů hluboko do útrob batohu. Nebyl čas na lelkování, začali jsme vytahovat střepy a pomocí lžíce a rukou odstraňovat sladkou nálož. S každým pohnutím batohu ale hmota postupovala dál, největší nápor však naštěstí zastavil pytlík se spodním prádlem. Když jsme skončili s odstraňováním nejhrubších nečistot, měli jsme ruce až po lokty červené, jako by jsme právě někoho zabili. Víc než kdy jindy jsme potřebovali tekoucí vodu. Rozhodli jsme se proto navštívit místní hřbitov. Ne proto, abychom vzdali úctu zesnulým, ale abychom využili kohoutek na zalévání květin. Zde jsme se v mezičase, kdy poblíž nebyli žádní truchlící, “vyumjéváli” a přeprali zasažené prádlo. Poté jsme něco pojedli (menu obsahovalo hodně nakládaných okurek) a vyrazili stopem směrem do hor…

• 

•