Podzimní přechod Nízkých Tater

Naše putování po hřebenu Nízkých Tater začalo netradičně v pátek večer v hospodě s dalšími lowcosťáky. Většina z nich však rozumně po hodinách konzumace jídla a alkoholu zamířila do svých domovů, my naproti tomu zamířili na nádraží na vlak do Slovenska…

Vlakem na východ

Při cestování nočními vlaky (na východ) se člověk zaručeně setká se 3 věcmi: zápachem, národnostními menšinami a chrápáním. Před 6 hodinou ranní dojíždíme polámaní a nevyspalí do Rožumberku, kde čekáme na autobus do Donoval, našeho výchozího bodu. Odtud se vydáváme na téměř 30km pochod k útulně Ďurková. Bojujeme s převýšením a 50 % naší výpravy i s kocovinou (dohromady jdeme 2). Počasí nám však přeje a k pozdnímu odpoledni docházíme do útulny. Kvůli memoriálu spojeného s výročím M.R. Štefánika však útulnu sdílíme s cca 90 vojáky v uniformách i v civilu. O spaní nebo posezení vevnitř nemůže být řeč, jsme rádi, že nacházíme místo pro dvě karimatky. Zima nás brzy zahnala do spacáků a my usínáme za tlumeného zpěvu slovenských národních písní linoucím se z chaty.

Noc s mědvědem

V noci však zvuk chrápání z okolních stanů přehlušil jiný zvuk, podstatně divočejší. Medvěd se pohyboval v okolí chaty. S batohy plnými jídla u hlav jsme trošku znervózněli a záviděli všem ve stanu alespoň kousek membrány, který je dělil od medvědí zvědavosti. Zvuky znervóznily i obyvatele okolních stanů, kteří se rozhodli provést alespoň základní bezpečnostní opatření a vynosili jídlo ze stanů ven, tzn. k nám. Naštěstí množství lidí odradilo méďu od nějakých větších akcí a my můžeme v klidu ráno setřepat námrazu z našich spacáků a pokračovat po hřebenu dál.

Počasí nám stále přeje, zdoláváme nejvyšší vrchol NT a bez větších problémů docházíme do chaty M.R. Štefánika. Personálu je tu dnes více než hostů a my s lowcost slzou na víčku platíme za luxus chaty. Probouzíme se do deštivého rána a po snídani od chatářky sestupujeme z hřebenu dolů. Ihned začínáme stopovat a po pár minutách se už vezeme směrem Liptovský Mikuláš. Stále prší a stopovat v dešti se nám nechce. Dále proto pokračujeme busem, ve kterém jsme protentokrát národnostní menšina my. Zanedlouho však přestupujeme na vlak a v relativním pohodlí dojíždíme domů…