Turecko: Lýkijská stezka
Země kebabem oplývající
Plán Irán padl. Zamítnutá víza a současná situace v Iránu nás nutí na poslední chvíli změnit naše cestovatelské plány. Z původní transitní země se stává konečná destinace a my přistáváme v Istanbulu. O téhle zemi víme jen to, že je tu dobrý kebab a záchody se špatnou pověstí…
Turci a čaje
Plán vymýšlíme za pochodu. Z velikosti Istanbulu a jeho hromadné dopravy se nám zamotala hlava a jen díky pomoci místních domorodců se nám daří z města vymotat. Hned po příletu tak objevujeme úžasnou věc – v Turecku jsou neskutečně vstřícní lidé. A jelikož se dál rozhodujeme stopovat, o setkání s nimi není nouze. Téměř každá interakce s místními je zakončené alespoň pozváním na čaj nebo nějakou jinou drobnou laskavostí. Musíme přiznat, že po 7. šálku jsme v pořádném teinovém rauši a třepeme se jak ratlíci. Alespoň tak ale máme dost energie na stopování. To je tady docela výzva. Na to, že řidiči nemluví anglicky jsme už zvyklí, ale řidiči, kteří neumí ani číst a psát jsou pro nás novou zkušeností. I tak se ale domlouváme (ano, vypadáme u toho trošku jak neandrtálci) a pokračujeme na jihozápad země do Lýkie.
Lýkijská stezka
Přes území antické Lýkie vede 509 km dlouhá turistická stezka. Zabodáváme prst do mapy a přijíždíme do pobřežní vesničky Çirali. A jsme příjemně překvapeni, máme pocit, že jsme se ocitli v ráji. Ve vesničce proudí život, všude pobíhá drůbež a jiná domácí zvířata. Cesty lemují stromy s exotickým ovocem, které s chutí konzumujeme a tropickou atmosféru ještě dotvářejí mořské želvy, které se tu volně procházejí. Je nám tady dobře. Po tom, co jsme důkladně prošmejdili ruiny antického Olympu a stejně důkladně i místní restaurační zařízeni, vydáváme se na trek.
První zastavení je u Chimér – magického místa, kde z trhlin v zemi vyvěrají hořlavé plyny. Z tohoto jevu jsme u vytržení, pobíháme od ohníčku k ohníčku a ohně střídavě sfukujeme a zapalujeme. Pravá podívaná ale přichází v noci. Poblíž jednoho ložiska si stavíme stan a nad jedním z ohňů si děláme “lowcost smažák”. Zatímco polykáme rozteklý sýr na topince, dumáme, jestli nejsou zplodiny z ohňů jedovaté. Naše lowcost srdíčka plesají nad nově nabytou energetickou nezávislostí.
I dál nás trasa nepřestává překvapovat, každá její část je úplně jiná a díky její divokosti si každý den připadáme jako objevitelé. Jednou se jde po holých hřebenech, další den v listnatých lesích, jindy zase kolem pláží či kaňonem řeky. Nikdy jsme asi nešli trek, který by byl na tak krátkém úseku tak různorodý. Na své si tady přijdou také milovníci historie. O relikty z doby antiky, které by v našich zeměpisných šířkách byly za několika skleněnými vitrínami, tu člověk doslova zakopává na každém rohu.
Padá nám brada, když u vesničky Gedelme vidíme přes 1000 let starý platan. A jako Alenka v říši divů si připadáme, když objevujeme díru, kudy se do něj leze. Přímo ve vesnici je ještě jeho starší bráška, u kterého se stáří odhaduje až na 2500 let, ten už je aspoň opatřen nějakou informační cedulí. O pár set metrů dál jsou jeskyně, kde jsme zase úplně sami a tak provádíme vlastní speleologický průzkum. Tohle je přesně ta svoboda, kterou máme rádi.
A tak je to tady všude. Na cestě občas potkáváme další hikery (záměrně nepíšu turisty, protože ti tu prakticky nejsou) se kterými sdílíme zážitky z cesty. Společnost nám také často dělají psi. Jak ti méně přátelští, které úspěšně zaháníme s kameny v ruce, tak ti přítulní, kteří ťapají rádi s námi. Dva psi s námi dokonce vydrželi jít dva dny (pracovně jsme je pojmenovali pan Ňafálek I. a pan Ňafálek II.).
Na stezce jsme nakonec s přestávkou strávili 10 dní, než jsme se rozhodli vrátit zpět do Istanbulu.
- Turecko: Lýkijská stezka - 24 února, 2023
- Část 5: Tři polibky na rozloučenou v Kyrgyzstánu - 16 května, 2022
- Část 4: Everest, výšková nemoc a flákance - 1 května, 2022