Trek ve Vysokých Taurech

by Vašek · 8 července, 2020

Start turistické sezóny plánujeme strávit v Rakousku v pohoří Vysokých Taur.
Před třemi lety nám trek překazilo počasí, kdy napadlo asi 20 cm sněhu a hrozily pády lavin. Jak náš trek dopadne tentkorát? O tom si můžete přečíst níže, nebo se alespoň podívejte na video.

Nocleh u dálnice

Jako vždy se odjezd zdržuje, a tak vyrážíme v podvečer z Brna již značně hladoví. Po cestě proto zastavujeme ve Znojmě, kde nás Majk láká na dobrý a levný kebab. Takovou nabídku naše lowcost duše samozřejmě nemůžou odmítnout. Ovšem naše bříška tuto „pochoutku“ nepřijímají zrovna nejlépe a tak si se uklidňujeme tím, že byl aspoň levný… Večer projíždíme Vídní a vzhledem k tomu, že nás čekají ještě asi 3 hodiny jízdy, rozhodneme se to zapíchnout někde vedle dálnice, takzvaně „na punk“. Spíme na louce za autem, nohama opírajíce se o kola, abychom moc nesjížděli. Večerní pohodu si vylepšujeme popíjením vína a koukáním na hvězdy. Jediná věc, která nám to značně kazí je hluk dálnice, ale co se dá dělat, nakonec to prostě nějak zaspíš.

**Během spánku bylo nutné zapírat se nohama o auto**

Útulná chatička – Mindener Hütte

Dopoledne se přesouváme k začátku naší trasy u vodopádu (1250 m), kde parkujeme zdarma auto, dlouze si přebalujeme věci a vážíme každého gramu, protože vše budeme tahat 4 dny na zádech. Pak konečně vyrážíme! Cesta nahoru je jako z pohádky – jdeme podél průzračně čistého potoka a kolem nás se rozprostírá až kýčovitě zelený modřínový les. Po pár hodinách se loučíme s lesy a stoupáme do výšek, kde už je pouze kamení a sníh. Přicházíme do sedla Korntauern (2459 m) a jsem rádi, že ten den už nás žádné větší stoupání nečeká. Poté jdeme necelé 2 hodiny úbočím hory a kocháme se nádhernými výhledy. Večer pak nacházíme jednu z nejlepších chatiček, na které jsme kdy byli – Mindener Hütte (2428 m). Je to malá chata bez personálu, v které je skromná kuchyňka s kamny, lavicí a stolem a ve vedlejší místnosti jsou postele i s dekami. A ke všemu zde jedna noc stojí pouze 5E na osobu, takže pět z pěti lowcosťáků doporučuje. Večer si pak ještě odvážnější z nás dopřávají „koupel“ v blízkém potůčku – spíše tedy namáčení zadnice do mezery mezi kamením, kde teče trochu vody. PS: Zdroj pitné vody je hned u chaty a není to ten potůček, kde jsme se „koupali“.

Podivné místo ke spánku

Ráno se probouzíme plní sil, venku je nebe bez mráčků a my snídáme s tím nejhezčím výhledem na světe – s výhledem na hory. Čeká nás náročný den a my se snažíme vyrazit brzo, ale moc nám to nejde, protože kávičku z aeropressu si přece dopřát musíme. Pomalu vyrážíme a za chvíli jsme rádi za to, že s sebou máme cepíny – ten den nás totiž čeká nespočet prudkých sněhových polí, které musíme překonat. Za 3 hodiny procházíme kolem chaty Hagener Hütte (2446 m), kde zrovna nějaký rakouský horal slaví 70tiny. Obdivujeme všechny ty staříčky, kteří na chatu vyšli a současně obdivujeme i jejich talíře, ze kterých se na nás smějí tradiční rakouské speciality. Lowcostový bůh by se na nás ale zlobil, kdybychom utráceli za jídlo, když máme svoje, a tak pokračujeme dál. Naše cesta vede přes sedlo, ve kterém je ještě dost sněhu a my stoupáme vzhůru za občasného nadávání, když nám noha zajede až po koleno do mokré břečky. Cesta nám dává celkem zabrat a v samotném sedle nás vítá skromný, ale přece pěkný nouzový Dr.-Rudolf-Weißgerber-Biwak (2712 m). My se ale rozhodujeme pokračovat ještě cca 3 hodiny dál s myšlenkou na chatu Duisburger Hütte (2572 m) s postelemi a čepovaným pivkem. Cesta už je opravdu únavná a my přicházíme všichni vyndaní jak péro z gauče. S kartičkou PZS (prakticky stejná jako Alpenverein, ale levnější) se ubytováváme za 12E, dáváme si zasloužené pivo a u toho si všímáme, že jsme téměř všichni červení jako raci. Při odpočinku na terase si uvědomujeme, že s námi není podezřele dlouho Verča (asi půl hodiny). Majk to jde omrknout a za chvíli se se smíchem vrací zpět. Verča únavou usnula na záchodě. Zítra si fakt musíme dát míň náročný den.

Spálený muž a Rest-day

Ráno vylézáme z postele celkem nevyspaní, během noci se totiž často probouzíme a otáčíme, protože jsme spálení jako kacíři. Zjišťujeme, že je vcelku bolestivé projít kolem něčeho, od čeho se na nás odráží sluneční paprsky, natož v tom jít celý den. Ale naštěstí nás přece čeká ten odpočinkový den a snad to nebude tak hrozné. Mažeme se úplně vším, co máme, nebo spíš nemáme s sebou, Karel je spálený natolik, že musí mít oblečené i rukavice. Podle mapy jsou to asi 3 hodiny chůze, ale jeden rakouský pár horalů nám radí nějakou rychlejší cestu, tak se vydáváme tou. Nejprve vylezeme do sedla Fraganter Scharte (2754 m), kde odbočujeme na chatu Schutzhaus Neubau (2175 m), ke které musíme bohužel výrazněji sestupovat. Dokonce klesáme asi o 200 metrů níže, než u původně plánované trasy, 3 hodiny to dnes fakt nebudou. Od chaty Schutzhaus Neubau se pak vydáváme směrem na horu Hoher Sonnblick, při čemž se začíná zatahovat obloha. Předpověď hlásí déšť a my se snažíme přidat do kroku. Po asi 2 hodinách přicházíme k chatě Rojacherhütte (2718 m), kterou jsme chtěli původně využít k přespání. Bohužel zde místo na spaní moc není, a tak pokračujeme dalších 400 výškových metrů nahoru na chatu Zittelhaus, která je na vrcholku hory Hoher Sonnblick (3106 m). Naštěstí zatím neprší a jsme za to dost rádi, protože hřebínek po kterém lezeme nahoru je dost ostrý, vzdušný a místy odjištěný řetězy. Na druhou stranu to do nás pumpuje adrenalin a aspoň se necítíme tak unavení. Po asi 6 hodinách přicházíme na chatu a začíná pršet, teda spíš sněžit. Jsme fakt rádi, že to máme za sebou, zejména pak spálený muž – Karel. Platíme s kartičkou 18E na osobu a usedáme ke stolu do vytopené chaty. Sedíme rozbití jako cikánské hračky a říkáme si, že to byl fakt super odpočinkový den – v nohách máme vystoupáno asi 1300 výškových metrů. No jo, nějak nám to plánování odpočinkových dnů moc nejde. Chatař nás slovy „čopi-čopi“ pobízí k večeři, kterou s díky odmítáme, protože máme přece ještě náš kuskus a čínskou polévku. Dáváme si alespoň vrcholové pivko a ani nám moc nevadí, že je v lahvi a asi měsíc prošlé.

**Karel se snaží skrýt před paprsky bolesti**

Bílá tma a stopování jako ve snu

Po probuzení nás čeká neblahé překvapení, během noci napadlo asi 15 cm sněhu, a venku je hustá mlha. Přehodnocujeme tedy náš původní plán (vystoupit na Hocharn (3254 m)) a volíme ústup zpět k autu (kolem chaty Schutzhaus Neubau dolů). Nijak nespěcháme, ale po snídani přece jenom vyrážíme do té bílé tmy. Těžko hledáme včerejší stopy a po chvíli je ztrácíme úplně… jdeme už jen podle GPS a intuice. Když se nám začíná zdát, že tudy jsme opravdu nešli a i sklon svahu je podezřele strmý, rozhodneme se vrátit zpět na chatu. Při pomyšlení na to, jak asi vypadají ty úseky, které jsme včera lezli, to je určitě rozumný nápad. Chatař nám bohužel žádnou radu nedá, ani se nezeptá, proč se vracíme a pro jistotu ještě zamyká jídelnu. Očividně Čechy nemá moc v lásce. My na zápraží chaty alespoň uvaříme čaj ze sněhu a čekáme na zlepšení počasí… asi hodinu. Poté se odněkud zjeví jako anděl mladá slečna, která tam včera určitě nebyla. Táhne za sebou těžký kufr (na horách kufr?) a usmívá se na nás. Dokonce se s námi sama začne bavit a po chvíli zjišťujeme, že je to servírka, která přijela lanovkou chatařovi na výpomoc. Pak komunikuje s chatařem a radí nám bezpečnější cestu dolů. A to jít na druhou stranu přes ledovec Kleinfleißkess do vesničky Heligenblut (1250 m). Poděkujeme a vyrážíme na náš druhý pokus k sestupu. Chvíli ještě bloudíme v mlze, ale pak se nám přece jenom podaří najít tyčové značení a konečně relativně bezpečně sestupujeme dolů. Majk a já jdeme každý jen v jedné mačce, protože on ty svoje jaksi během treku ztratil… Po půl hodině vylézáme z mlhy a před námi jsou opět krásné výhledy na okolní hory. Cesta dolů už je úplně v pohodě. Postupně odhazujeme bundy, péřovky i mikiny a je takové vedro, že Oule a já skočíme do jezírka, které vytéká z ledovce. Teplota vody by se dala popsat jako paralyzující, ale koupel po 4 dnech je vždy skvělá. Po našem sestupu z hor nás čeká jedno z nejkrásnější stopování v našem životě. Rozdělujeme se na 2 skupinky, oblékáme naše stejnokroje (žluté LC trička) a jdeme na to. Během „chvíle“ se nám podaří projet placenou vysokohorskou silnicí Großglockner Hochalpenstraße, poté stopnout několik dalších řidičů (vždy do 5 minut) a dostat se až k našemu autu. Máme ohromnou radost z toho, jak jsou lidé v Rakousku ochotní. Večer pak plni dojmů usínáme tak napůl legálně na kraji lesa a těšíme se na další, snad konečně odpočinkový den.
Po našem sestupu z hor nás čeká jedno z nejkrásnější stopování v našem životě. Rozdělujeme se na 2 skupinky, oblékáme naše stejnokroje (žluté LC trička) a jdeme na to. Během „chvíle“ se nám podaří projet placenou vysokohorskou silnicí Großglockner Hochalpenstraße, poté stopnout několik dalších řidičů (vždy do 5 minut) a dostat se až k našemu autu. Máme ohromnou radost z toho, jak jsou lidé v Rakousku ochotní. Večer pak plni dojmů usínáme tak napůl legálně na kraji lesa a těšíme se na další, snad konečně odpočinkový den.

Koupačka a odjezd

Poslední den se rozhodneme věnovat odpočinku, a tak ráno dlouho spíme a pak se uvelebíme u nedalekého jezera Zell am see. Děláme si luxusní vajíčka se slaninou v ešusu, u toho hrajeme karty a koupeme se. Bohužel této činnosti můžeme věnovat pouze několik hodin, protože nás ještě čeká několikahodinová cesta domů.

Vysoké Taury jednoznačně doporučujeme navštívit, zejména ty místa, kde není mnoho lidí, což je na začátku sezóny téměř všude 🙂