Část 3: Požáry, Mardi Himal a Velikonoce jinak

Skůtry a masáže

V Pokhaře začíná naše ozdravná kúra. Našli jsme si hostel s výhledem na jezero a začínáme se “spravovat”. To pro nás znamená pojíst něco jiného než Dal Bhat, osprchovat se v teplé vodě, vyprat a na chvíli zařadit nižší rychlostní stupeň. Rozhodně se však nenudíme. Dokonce si vyhazujeme z lowcostového kopýtka, jdeme do sauny a na masáž. Jindy zase zatoužíme po troše dobrodružství a půjčujeme si jednostopá motorová vozidla, abychom mohli trochu prozkoumávat okolí města. Řízení tady je jen pro otrlé – jezdí se vlevo, provoz je hustý a pravidla prakticky neexistují. Člověk musí prostě splynout s okolím. Večer oslavujeme na hostelu společně s dalšími turisty a místními svátek jara a barev – Hólí. Ani my jsme barvám neutekli, a tak několik dní drhneme trička pronášeje u toho tiché kletby.

• 

• 

• 

• 

Požáry a Mardi Himal

V Nepálu zuří rozsáhlé požáry. To mimo jiné způsobuje, že je ve městě ještě horší vzduch než obvykle a navíc nulová viditelnost. Rádi bychom zase spatřili slunce, a tak vyrážíme do nedalekých hor na trek Mardi Himal. Tentokrát nemáme průvodce, takže si všechno zařizujeme sami. Začátek treku je v porovnání s předchozím trekem kolem Manaslu různorodější, místo prašných údolí jdeme pralesem plným rododendronů. I tak se těšíme, až se dostaneme na hřeben nad hranici lesa a pokocháme se výhledem na Annapurny. Jsme však zklamaní. Mlha a kouř je i ve výšce 3000 m.n.m. I když nemáme štěstí na výhledy, máme velké štěstí na lidi. Potkáváme sympatickou nepálskou rodinku a trávíme s nimi večer povídáním a hraním na kytaru. Pod base campem přichází další nečekané setkání, přidává se k nám Fredy z Prahy – sympaťák, co projel půlku Indie na motorce. Hned jsme si ho oblíbili. Jede s námi na stejné vlně a navíc nám předává něco z jeho cestovatelské moudrosti. Společně s ním vstáváme ve 3 hodiny ráno a vyrážíme pod vrchol. Musíme stihnout krátké časové okno při východu slunce, kdy je na chvilku dobrá viditelnost a kromě vrcholu Mardi Himal jsou vidět i nedaleké Annapurny. Poté nás čeká jen sestup do údolí, kde máme vyhlédnuté horké prameny. Ty jsou velmi populární i mezi Nepálci. A tak tam trávíme dva dny naložení společně s místní omladinou.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Hosteloví vágusové a Velikonoce jinak

Vracíme se do Pokhary a připadáme si, jako bychom se vraceli domů. Konečně ovládáme místní hromadnou dopravu, máme tady oblíbené restaurace, obchody, zelináře a dokonce podnik s oblíbeným Lassi (pracovně mu říkáme “Lasičkárna”). Navíc zjišťujeme, že na nás Pokhara zapůsobila svým zvláštním kouzlem – objala nás a nám se z jejího sevření vůbec nechce. Tenhle náš pocit ještě umocňuje pobyt v hostelu, který slouží jako ostrov klidu pro různé cestovatelské existence. Podle maleb na zdi a všeobecné nálady je zřejmé, že se nacházíme v doupěti novodobých hipíků, volnomyšlenkářů, cestovatelských vagabundů a podobné havěti. Místo si okamžitě zamilujeme. Někteří hosté jsou tu několik let, někteří stejně jako my jen několik dní. Nejvíce nám však přirůstá k srdci samozvaný hostelový DJ z Indie – Varun, kterému jsme začali přezdívat „DJ KNÍR“. Varun je prostě takový sympatický pohodář se specifickým kouzlem osobnosti, jehož hudba hezky dokreslovala hostelovou atmosféru. Jeho posláním je objevovat novou hudbu a šířit pozitivní energii. Velikonoce jsme oslavili společně s lidmi z hostelu barvením vajec a následnou vajíčkovou rozbíjecí soutěží. Docela nevšední zkušeností pro nás byla také návštěva velikonoční mše s několika členy našeho hostelového bratrstva s „DJ KNÍREM“ v čele. I když se nám tady moc líbí, balíme náš lowcostový žlutý cirkus a jedeme za nosorožci do NP Chitwan.

• 

• 

•