Část osmá: Všude odmítnuti, nikde nepřijati

by Vojta · 5 září, 2018

Nah…5 minutes!…5 minutes doesn’t worth the troubles…

Celou noc se Vojta klepe zimou. Zase. Kromě zimy nás všechny budí silný vítr, který se opírá o stan. Konečně svítá a my vylézáme pomalu ze stanu a dáváme si kávičku na chatě. Balíme a vydáváme se dolů do údolí k autu. Z horského pramene si děláme ledovou sprchu – dotek luxusu.

Opět se cítíme býti alespoň trošku plnohodnotnými členy lidské společnosti. Poslední teplou sprchu a ve sladké vodě jsme měli v Albánii, a jak tak zase počítáme, už je tomu týden. Nasedáme do auta a valíme si to na jih na poloostrov Chalcidice, odkud se pokusíme získat taková víza na, v rámci Řecka autonomní teokratický stát Athos, kde jsou ortodoxní pravoslavné kláštery. Najednou nám začíná být horko a my si dáváme další sprchu, tentokrát ale vlastním potem – odešla klima! Man down! Když jsme říkali, že v Řecku zapaříme, takhle jsme to nemysleli! Teď si začneme užívat balkánské teploty i v autě a nostalgicky zavzpomínáme na předloňský roadtrip, kde jsme se začali potit už v Mikulově. Dojíždíme do Ouranoupoli, kde chceme žádat o víza. Bohužel office je už zavřený, takže to budeme muset zkusit ráno. Čas tedy využíváme na večeři v místní restauraci na pobřeží Egejského moře. Pokrm nevalné chuti jíme jen proto, že máme hlad a že to budeme muset tak či tak zaplatit. Oproti Albánii, kde jsme vždy dostali za málo peněz hodně a kvalitní muziky, je to pro nás nepříjemná změna. Tady jsou zkrátka zavedení na tahání peněz z turistů.

Vyhozeni poprvé

Polykáme znechuceně poslední sousto a jdeme si hledat místo na spaní. Ve městě to prakticky nejde. Pláže jsou buď privátní, oplocené nebo privátní a oplocené. Vyjíždíme více na periferii a nalézáme pláž. Privátní, ale neoplocenou. Na pláži sedí dva páni a my se zdvořile tážeme (s použitím malé lži, že jsme chudí studenti na výletě), zda-li bychom tady nemohli přespat. Oni tu prý jen pracují, takže je jim to celkem fuk. Na pláži je asi 200 uzamčených lehátek, které nelze nastavit do pohotovostní polohy. Až teda na 3 nezamčená! Boží prozřetelnost! Štelujeme lehátka a oddáváme se spokojeně usínání za svitu hvězd a šumění moře. Slepý holub zase našel zrno. Asi po hodině na nás začne mířit baterka. Přestáváme být spokojeni. Hotelový zřízenec nás z pláže pakuje pryč! Pokud prý nemáme rezervaci v hotelu, na pláži být nemůžeme. Slepému holubovi sebrali zrno! Sám ale dodává, že nás chápe a nemyslí si, že bychom tam dělali nějaký čurbes, ale prostě jen plní své pracovní povinnosti. Odhalili nás prý kamery, takže se po vyhazovu ani nesnažíme vrátit. U auta nás ještě kontroluje se svým security skútrem. Nasedáme a popojíždíme asi 50 metrů na parkoviště, kde za cedulí zákazu kempování rozděláváme ležení a snažíme se usnout, abychom ráno brzo mohli žádat o víza a stihli trajekt na Athos.

Vyhozeni podruhé

Vstáváme brzo ráno ještě za tmy. Ne, že bychom nepotřebovali spánek, ale včera jsme oslovili náhodného kolemjdoucího popa, od kterého jsme chtěli pomoci se získáním víz na Athos. Pop na vše, co jsme říkali zběsile přikyvoval hlavou (patrně ničemu nerozuměl) a sdělil nám, že bude v kanceláři pro poutníky v 7 hodin. Před setkáním s naším přímluvcem v kanceláři, jsme se chtěli trochu najíst a udělat ze sebe slušně vypadající, nepáchnoucí křesťany. To se nám částečně daří, objevujeme výborné řecké pekárničky, kde máme dost problém vybrat si ze široké nabídky lahůdek. V tomhle cukrovém opojení trochu ztrácíme pojem o čase a z cukrárny jdeme rovnou na 7 hodinu do kanceláře (páchneme, ale máme plná bříška). Pop samozřejmě nikde, takže jedeme naši dobře natrénovanou taktiku psích oči. Bohužel je nám sděleno, že o získání víz rozhoduje kancelář v Soluni. Začínáme nacvičeně třepat bradou a natahovat, tak se pán za přepážkou uvolil, že se zkusí s kanceláří domluvit. Výborně, kancelář bohužel otevírá, až v 9 hodin. Dáváme si tedy 2. kolo radovánek v pekárnách/cukrárnách a sledujeme štastnější poutníky jak hrdě s vízem v ruce míří k trajektu. Po 9. si jdeme pro finální verdikt. Slepý holub tentokrát zrno nenašel – víza nedostaneme. Více jsme pro to moc udělat nemohli (snad jen konvertovat k pravoslavným).

Vyhozeni potřetí

Náš koráb tedy otáčíme směrem domů a rozhodujeme se navštívit klášterní komplex Meteora. Dorážíme na místo a za Athos se nám dostává velmi kvalitní kompenzace. Kláštery jakoby vznášející se na skalních útvarech vypadají impozantně. Trochu se nás drží smůla – dva kláštery nám zavřeli před nosem. K dalšímu, o kterém víme, že se bude zavírat proto běžíme (v bačkůrkách), prodíráme se zástupem turistů jdoucích opačným směrem. Po zdolání posledních schodů pliveme plíce a kontrolujeme hodinky – máme 5 minut do zavření. Sebevědomě vcházíme dovnitř, ale zastavuje nás muž s tím, že je už zavřeno. Na poznámku „We still have 5 minutes“ odpovídá prostě „Nah…5 minutes!…5 minutes doesn’t worth the troubles…“ Nevěříme vlastním uším, diskutujeme nad možností vraždy v afektu. Ale vzhledem k tomu, že nám závěrečný sprint docela dal, častujeme vyhazovače jen výrazy, které na svatou půdu rozhodně nepatří. Nevadí, chladneme, obdivujeme klášterní architekturu a vyjíždíme směrem Makedonie.