Část 2: Squat u Verony, ledviny na prodej, hippie řidič.

Byli jsme vysazeni někde před Veronou u benzínové pumpy. Jak můžete vidět na fotografii, zastihla nás noc. Nálada byla vítězná, ujeli jsme totiž ten den ranec. Měli jsme toho už ale plné brejle a řešit jídlo se nám moc nechtělo. Tak jsme se jen skákli vyrochnit do umyvadla na benzínce a vyrazili jsme hledat nocoviště. Po krátkém průzkumu okolí jsme zjistili, že se nacházíme na ohyzdném, rušném hlavním tahu na jih Itálie. To nebyla dobrá zpráva, protože na takových místech se nocuje blbě. Za to to tu vypadalo, že by se tu člověk mohl snadno stát terčem nějaké trestné činnosti. Taková byla scéna a uprostřed ní jsme pobíhali my – dva kluci s batohama na zádech. Opět jsme si ale poradili. Našli jsme za benzínkou takový velice strmý výběžek, na jehož vrcholu se nacházel malý plácek. Místa tam bylo poskrovnu a celé se to tam svažovalo. Aby toho nebylo málo, k naší nelibosti jsme zjistili, že zde rostou jakési odporně páchnoucí kytky. Byly vážně extrémně aromatické a navíc pouštěly takový jemný prášek, asi nějaký pil. Alespoň jsme tam byli kryti křovinami před zraky nenechavců. Lepší místo nebylo a tak jsme se začali zabydlovat. Po otevření stanu jsme zjistili, že je jeho dno nezvykle vypouklé směrem nahoru. To ta pichlavá aromatická kytka. Prevít měl tuhý kořínek a tak chvíli trvalo než jsme to svinstvo slehli. Bylo nám jasné že se ráno probudíme smotaní do klubíčka v dolní části stanu.
Tulácký ráno u Verony
Další den ráno následovaly obvyklé ranní úkony: hygiena na zaplivané toaletě, doplnění vody, sbalit, pojíst … Jako vždy jsme byli velice výpravní a stopovat jsme začali až v 10:00. Že jsme již opustili hory jsme si uvědomili podle toho, že to začalo slušně připalovat. Na tomto místě jsme na chvíli skejsli. Vesmír nám asi chtěl opět připomenout, že na snadný průběh si nemáme příliš zvykat. Kamion poskytující blahodárný stín nám asi po patnácti minutách odjel a my se tak mohli krásně připékat.

Za dvě hodiny, které nám připadaly jako celá věčnost, se nad námi konečně někdo slitoval a zastavil. Řidič kolem třicítky, velké a pohodlné auto, klimatizace a ještě nám nabídnul brambůrky. Po předchozím nepohodlí, tohle byla velmi vítaná změna. Uměl i trochu anglicky, takže jsme si s ním mohli i povídat. Zjistili jsme, že se vrací z dovolené z hor, kde byl s manželkou a dětmi, ale po víkendu se vracel domů za prací a rodinku tam nechal se rekreovat déle bez něj. Tak to s tou Italskou pracovní morálkou asi nebude tak zlé. Krajina kterou jsme nyní projížděli už měla úplně jiný ráz, než ta co jsme jí projížděli doposud. Rovná placka kam jen oko dohlédne. Opět byla všude samá vinice a nádherné staré farmářské domy.
Rušná zastávka – záruka snadného stopu? Ne nutně.
Borec nás zavezl na obří odpočívadlo, kde se kromě benzínky nacházelo také nákupní centrum, takže zde bylo opravdu rušno. Tímto jsme dosáhli jedné z hlavních dopravních tepen vedoucích na Řím, kde pravděpodobnost rychlého zastavení rapidně stoupá. Po příjezdu jsme odměnili řidiče českým pivem.

U obchoďáku jsme narazili na zajímavou ceduli, kde bylo cosi napsáno v mnoha jazycích a mezi tím i česky „určitě to dokážeme„. To nám dodalo optimismu do žil. Stejně už jsme byli příliš daleko, na to abychom to otočili. Do Říma nám však zbývalo ještě hezkých pár stovek km. Proto jsme nemarnili čas a po krátkém občerstvení šli zase do akce.
Stín tu nebyl žádný a tak nás italské slunce opět vytrvale bičovalo svými paprsky. Přestože jsme se nacházeli u výjezdu z frekventovaného nákupního centra, čas nemilosrdně utíkal a nic. Uběhla hodina, možná i více a my furt stáli u toho samého výjezdu. Kurčička se na nás už vypékala do zlatova a kdyby nebyl Kája kámoš, už bych si z něj dávno ukousnul.

Italská mafie a setkání s dlouhonehťákem.
V tom jsme si všimli, že se kolem nás potlouká takový podezřelý týpek. Pokuřujíc si nás měřil pohledem. Po chvíli nás oslovil s tím, že by nás svezl do Říma! Zaplavil nás okamžitě pocit naprostého štěstí. Chlap se ještě pokusil vyjednávat, že nás tam hodí za 20E na osobu. Na to jsme samozřejmě nepřistoupili. Načež otočil a řekl že nás teda vezme grátis. Karel se však držel trošku vzadu, byl obezřetnější než já a začal zřejmě cítit že něco není v pořádku. Tou dobou jsem ale už byl u auta a začal ládovat batoh do kufru. Při pohledu na auto jsem si uvědomil, že je takové menší, ale mávnul jsem nad tím rukou – jak je velké je irelevantní, pokud jede do Říma. Mezitím už tam byl i Karel a říkal že se mu to moc nezdá. Upozornil mě na to, že k tomu chlápkovi patří ještě jedno takové podivné individuum. Já jsem byl pořád ještě v rauši z toho že jedeme do Říma a tak jsem bafnul Karla za flígr a už jsme byli oba vně auta.
Teprve poté co jsme vyjeli jsem si pořádně prohlédl ke komu jsme to vlastně nastoupili. Řidič, který nás oslovil byl holohlavý Ital ne nepodobný Bruceovi Willisovi s drsným výrazem ve tváři a slunečními brýlemi. Když jsem se podíval na jeho spolujezdce, jen těžko jsem skrýval překvapení. Takový muž drobnější postavy, jehož etnikum bylo pro mě neznámé (nějaký blízký východ nebo Indie). Zrovna si balil cigaretu a díky tomu jsem si všiml jedné zvláštnosti: na prsteníčku měl asi tak 5cm dlouhý nehet! Míra znepokojení a opožděné obezřetnosti ve mě začala narůstat. Lehce nervózní jsem si pro svá pozorování v hlavě hledal vysvětlení, abych se upokojil …
Tak jsme tedy jeli vstříc Římu a hned po prvních pár kilometrech začal „Bruce“ s kýmsi telefonovat. Samozřejmě Italsky takže jsme mu nerozuměli ani slovo. To by bylo v pohodě kdyby se uprostřed telefonátu na nás neotočil a nezeptal se „Where are you from guys and how old are you?„. Na což jsme popravdě odpověděli že Češi a on vzápětí pokračoval ve svém hovoru. Jediné na co jsem v tu chvíli dokázal myslet bylo to, že nás teď zrovna určitě prodává po telefonu nějakým kolegům mafiánům z Říma a tam nás v zapadlé garáži nějací černoši připraví o orgány a ojedou. Adrenalin stoupal a moje tepová frekvence s ním. Doufal jsem, že se uklidním pohledem na Karla, který je určitě v klidu a já jsem jenom paranoidní. V Karlově tváři jsem však útěchu nenašel. Spíše ujištění – že jsme oba pěkně v hajzlu. Snažil jsem se uklidnit a myslet, což se mi v dané chvíli moc nedařilo. Napadlo mě demonstrovat, že jsme ve spojení se světem tím, že jsem vytáhl mobil. Začal jsem psát smsku s kompletním popisem těch dvou týpků, auta, místa kde jsme a kam míříme. Byl jsem připraven stiskem jediného tlačítka celý text odeslal bratrovi. Já i Karel jsme začali nenápadně prohledávat kapsy a naše okolí ve snaze najít prostředky k naší případné obraně. V kapse jsem našel nůž, který jsem si tam odložil po posledním řezání kartonu na cedule. V českém jazyce jsme se snažili umírněným tónem diskutovat naši situaci. Napadlo nás pokusit se jim namluvit, že se máme s někým setkat ve Florencii a že tam chceme vysadit. Tak jsme tedy vyrukovali s naším požadavkem. Poté co si řidič naši žádost vyslechl nás ignoroval a jel dál. Tím okamžikem by se v nás nikdo krve nedořezal. Říkal jsem si, že mě asi neslyšel a tak jsem se znova zeptal, tentokrát víc nahlas a razantněji. Tentokrát řidič odpověděl prostě „No, sorry“. Chvíli na to začal znova telefonovat. Nezbývalo nám nic jiného, než prostě čekat. K Florencii to bylo ještě pár hodin, ale pro nás v autě se čas zcela zastavil. Očima jsem sledoval každičkou ceduli a kontroloval směr jízdy. Karel si všiml, že autu dochází benzín a vypadalo to. že na jeden zátah do Říma nedojedeme. To byla povzbudivá informace. Myšlenky v hlavě běžely jako o závod … Co se stane když se začneme dožadovat vysazení. Co když spolujezdec vytáhne kvér. Když bodnu nožem spolujezdce s kvérem do krku, bude Karel spolupracovat a zmákne řidiče?
Dojeli jsme k místu kde se sjíždí na Florencii a auto začalo odbočovat. Ukázalo se však, že ne za účelem sjezdu do města, nýbrž pouze na přilehlou benzínovou stanici.
Naše ledviny nejsou na prodej!
Zastavili jsme u benzínové stanice. Tohle byla naše chvíle a tak jsme na nic nečekali a začali jednat. Výstup z auta probíhal podle scénáře, který jsme společně s Karlem měli dost času pilovat. Carlos vystřelil z auta jako první aby začal vytahovat batohy. Já jsem se zdržoval malou chvíli v autě a zaměstnával chlápky – to aby nám třeba neujeli s batohy. Vše se vydařilo, řidičovi jsme poděkovali, na zadní sedadlo jsme hodili poslední pivko co jsme měli a utíkali pryč. Za rohem benzínky jsme našli travnatý plácek kde jsme sebou sekli na zem. Z tohoto zážitku jsme byli zcela vyčerpaní a oba v obličeji viditelně bílí. Takhle jsme tam leželi dobrou půlhodinu a zpracovávali zážitky zajídajíc to čokoládou. Po rozmluvě o tom co se stalo, jsme se shodli, že v tom autě jsme se oba podruhé narodili. Ano možná o nic nešlo a byl to výplod našich paranoidních myslí, ale bylo to přinejmenším dost podezřelé.
Hipík Lucca – z obětí únosu“ na „jedeme do Říma.
Fotky z této zastávky nemáme, na to už nezbyla mozková kapacita. Když jsme se opět trošku sebrali, tak jsme šli opět na stop. Tentokrát, jsme ale zvýšili naše bezpečnostní standardy na maximum. Rozhodli jsme se, že si vždy pečlivě prohlédneme řidiče a nastoupíme až poté, co se na tom oba shodneme.
Benzínová stanice, na které jsme se ocitli byla velmi málo frekventovaná. Personál stanice byl této skutečnosti přizpůsoben – prostě místo aby byli v obchodě, tak jen tak relaxovali před benzínkou pokuřujíce u toho.
Samozřejmě jsme zde opět trochu zkejsli. Po dvou hodinách nám zastavilo takové maličké Alfa Romeo. Řidič byl takový mladý chlapík, tak kolem 25. Byl to opět takový taliánský bohémek, delší vlasy až k ramenům stažené dozadu. Neuměl skoro ani slovo anglicky xD. Ale jak jsme brzy zjistili, to vůbec nevadilo! Když jsme se ho posunky zeptali, kam by nás zavezl, tak ukázal na naši ceduli a říkal „Romaaaaa“. Tím se naše nálada prudce zlepšila z úrovně „oběti únosu“ na „jedeme do Říma s v pohodě řidičem!“. Do maličkého kufru se vlezl pouze jeden batoh a tak musel Karel jít dozadu společně se dvěma batohy … No problem at all. Já jsem opět zaujal pozici speakera na sedadle spolujezdce. Těžko říct, jestli to mělo význam, protože znalost anglického jazyka tady v podstatě nic neznamenala. To ale absolutně nevadilo, protože když lidi chtějí, domluví se i bez potřeby slov. Náš řidič se jmenoval Lucca a byl to epochální pohodář, hipík a hlavně dobrosrdečný člověk. Což se potvrdilo když se rozhodl že se s námi podělí o své jídlo – obrovské panini s kuřecím masem, aniž bychom o to nějak explicitně žádali. Trochu nás vylekalo, když začal řídit pomocí kolenou aby měl volné ruce na lámání pokrmu, ale jak se ukázalo, tohle byl jen první z jeho italských řidičských triků. Nálada v autě byla s každým kilometrem lepší a lepší a jazyková bariéra byla rychle probořena. Brzy jsme si vytvořili gesta, která jsme používali, míchajíc v to slova anglická. Vážně jsme si tu cestu užívali a v celku hodně jsme se i nasmáli. Z řeči s naším řidičem vyplynulo, že se zrovna vrací z nějakého fesťáku, kde si asi trošku dal pár substancí. Potom nám ukázal, fotky svého bytu v Římě, kde měl postavený takový malý buddhistický svatostánek. Mluvil o tom že tam žije s dalšíma spolubydlícíma v takové jakési komunitě. Zkrátka alternativec každým coulem. Ale to absolutně nevadilo, protože k nám byl prostě 100% přátelský a vstřícný. Cestou jsme pozorovali kopce, staré chrámy a stavby na obzoru, úchvatná krajina … slovy těžko vyjádřit krásy které jsme viděli při pozdně odpoledním slunci. Lucca nám taky pověděl, kde to v Římě žije, kam se chodí pařit a spoustu dalších užitečných tipů. Pouštěl nám taky spoustu dobré muziky. Během cesty si Lucca velmi oblíbil Karlovo jméno a tak mnohokrát za cestu, když se ho na něco ptal zaznělo: „Cááárloo“ s tím neuvěřitelým italským přízvukem.
Dva jogurti ve velkoměstě!
Po nějaké době jsme se dostali na předměstí Říma. Průjezd Římem byl neskutečný, byla to nepopsatelná změť nadjezdů, podjezdů, tunelů, křižovatek a mostů. Lucca si při řízení vypomáhal navigací kterou držel v ruce což není zcela ideální řidičská praktika, ale dal to. Luca nám slíbil, že nás vyhodí u nějaké zastávky MHD. A opravdu udělal jak slíbil. Vyhověl nám jak nejvíc mohl – zavezl nás totiž přímo na Termini – centrální dopravní uzel města.

Udělali jsme tento poslední snímek s Lucou, který uzavírá naši cestu do Říma. Tím ale naše dobrodružství nekončí, naopak teprve začíná! Dva jogurti uprostřed rozměrné Romy, neví kde dnes hlavu složí a jejich finanční prostředky jsou vcelku omezené. Jak tohle může skončit? To se dozvíte v dalším díle tohoto povídání.
- Dumpsterdiving – odpadky nebo poklad?! - 23 prosince, 2019
- Část 4: Jogurti se vrací domů - 30 července, 2014
- Část 3: Jogurti ve velkoměstě! - 29 července, 2014