Část 1: První stopování, těžce nabyté zkušenosti, Slávek v crashi

Tento počin byl jeden z prvních krůčků na dodnes trvající cestě, která nás změnila.
Udělala z nás kluky, kteří se cítí nesví v all inclusive resortech, mají rádi dobrodružství a cestují rádi tak trochu po svém. Možná se chystáte svůj život také okořenit trochou toho dobrodružství a hledáte inspiraci. Možná byste se rádi zasmáli našemu bezbřehému amatérizmu a přešlapům, které se nám na naší cestě do Říma podařilo natropit. Tak či onak, obojí můžete nalézt v této krátké sérii popisující náš první větší stopovací výlet popsaný tak jak se stal – se všemi radostmi i strastmi.

Moje o pět let mladší já tenhle výlet popsalo asi takto:

Tak konečně jsem se rozhoupal, abych dal dohromady zážitky jenž jsem měl tu čest prožít na cestě stopem do Říma společně se svým kamarádem Carlosem, kterému tímto děkuji za účast na jednom z těch „nejodvazovějších“ podnicích mého života (doufám, že se nám to podaří časem překonat).

S odstupem času musím svému mladšímu já dát trochu za pravdu. Divím se, že jsme vyvázli pouze s několika přešlapy a průsery, přihlédnu-li k tomu jak naivní a nezkušení jsme byli. V tomto článku bych se Vám rád pokusil stručně povědět o tom, co jsme při naší cestě zažili.

Jak se to celé semlelo

Po mnoha měsících domlouvání a lákání kamarádů na nějaký odvážnější podnik jsme zjistili, že vlastně nemá nikdo jiný v našem okruhu chuť/čas/odvahu/povolení od holky/maminky něco takového zrealizovat. A tak jsme nakonec zbyli dva – já a kamarád Karel. Původně jsme uvažovali o stopování na Balkánský poloostrov. To se nám ale nakonec zdálo jako příliš ambiciózní plán takhle do začátku a tak rozhodnutí padlo na stopování do Říma.
Jako vždy příprava proběhla vcelku narychlo. Sbalili jsme se do co nejmenších batohů, aby nám vůbec někdo zastavil. Moc informací o cestě jsme dopředu neřešili. Jelikož tehdy jsme neměli ani mobilní internet, vytiskli jsme si prostě jen google mapu. Štěstěna nám přála a hned do začátku nám vypomohla – rodiče od Karla jeli na dovolenou na Německou stranu Šumavy a tak jsme se s nimi trochu svezli.

Vyrazili jsme v dobré náladě a plni očekávání. Na první části trasy se nemělo moc co pokazit a tak jsme vcelku bez problému dorazili na místo – Deggendorf. Odtud Karlovi rodičové pokračovali svojí cestou dál a nás zanechali svému osudu.

Velký „úspěch“ v Degendorfu

Co se týče stopování jsme byli zelení jak jarní tráva. Tak jsme se hned na začátku dopustili mnoha chyb. Prvním problémem bylo to, že jsme se nechali vysadit přímo uprostřed Deggendorfu. Vymotat se z města nás stálo hodně času. Několik hodin po začátku vlastního stopování jsme nabyli dojmu, že v Německu nám pšenka moc nepokvete. Nemluvě o tom jaké negativní „vibes“ na nás vysílali kolem procházející / projíždějící senioři, kteří nás upozorňovali nedalekou autobusovou zastávku … To nás neodradilo a přeci jen nám zastavilo naše první auto! Černý pickup s poměrně veselým pánem. Vděčně jsme nahodili batožinu na korbu a sedli dovnitř. Poté jsme se dopustili další chyby – pán nás totiž dovezl jen asi 5 km za deggendorf a vyhodil nás doslova uprostřed pole. Tohle je potřeba komunikovat předem teď už víme… Byl to však náš první stop a tak jsme plní entuziasmu ještě řidičovi vnutili jedno z našich nejlepších piv jako odměnu.

Řidič nám tvrdil že to je dobré místo. To však nebyla tak docela pravda. Opět jsme stopovali mnoho hodin a nikdo nezastavoval. Ve snaze přitáhnout více pozornosti jsme na druhou stranu cedule MUNCH napsali bitte a na každé auto jsme ceduli otáčeli, takže to bylo „Munchen bitte“ a u toho dělali různé veselé posunky a opičky. Bez výsledku. Začínalo se připozdívat a oba jsme byli docela rozmrzelí. Tak jsme to se západem slunce zapíchli. Aby toho nebylo málo, začaly se stahovat mraky. Stan jsme postavili na nejméně viditelném místě v naději že nám nikdo nedá flastra. Začali se „zabydlovat“, vybalovat věci a v tom jsem zjistil nemilou věc …

Solná katastrofa

Máma mi do batohu přidala (bez mého vědomí!) plastovou solničku (že prý když si budu vařit po cestě a tak …). Ta ale nevydržela tlak všech věcí nabouchaných dovnitř malého batohu a tak se sůl „krásně“ rozprostřela po celém batohu. Nebudu Vám lhát – trochu mi to rozhodilo sandál. Se zoufalým výrazem ve tváři jsem se prohraboval batohem, zatímco Karel neúspěšně potlačoval smích. Zpocený, trochu zmoklý jsem lezl do spacáku plného soli. Zážitek to byl příjemný asi tak, jako když Vás někdo pomaže medem a vyválí v peří. Suma sumárum – toho dne jsme nastopovali 5 km, zmokli jsme a večer završil „solničkový incident“. Byla to zkouška, kterou zřejmě vesmír testoval míru našeho odhodlání.

Ráno jsem se vzbudil v celku dobré náladě. Už mi ani tolik nevadilo, že mám na sobě tolik soli, jako kdybych spal místo ve spacím pytli v obřím pytlíku solených buráků. Hned jsme šli na stop. Nějakou hodinu to probíhalo skoro stejně (špatně) jako den předtím a nálada šla zase krapet dolů. Už jsme i trochu šilhali po nedaleké vlakové zastávce, ale v tom to najednou vyšlo! Zastavil nám chlápek s oktávkou v plné palbě. My jsme byli ve stavu, že bychom vzali za vděk i traktorem s vlečkou hnoje. Po krátké rozmluvě s řidičem z něj vypadlo, že jeho předkové pocházejí z Česka. Vážně dobrý chlapík, zajel si kvůli nám z cesty a vyhodil nás na super místě – na obřím odpočívadle jihovýchodně od Mnichova.
Rozloučili jsme se s řidičem, dostal náš velký dík a také Pilsner. 160 km v kapse. Na odpočívadle jsme rozbalili svůj krámek a cosi pojedli. Kája byl přes cedule, já jsem byl spíš mluvčí skupiny. S novou cedulí jsme šli znova na to, tentokrát směr Innsbruck.

• 

• 

U výjezdu z tohoto monstrozního odpočívadla jsme měli výborné výchozí pozice a tak nám po necelé hodince zastavilo auto s jedním mužem a dvěma ženami. Nejprve jsme si mysleli, že to určitě není pro nás, ale bylo. Trochu jsme se zdráhali, přeci jen auto to nebylo největší a byli tam už tři. Ale zase jak říká jedenácté low-costové přikázání – nepohrdneš. Ukázalo se že je to velmi veselá společnost – pán z Rakouska a dvě Italky. Jeli z nějakého školení pro sociální pracovníky z Německa a vraceli se do Itálie, což byl náš směr. Z hovoru vyplynulo, že pán je teolog a dříve chtěl být knězem, než poznal jedno děvče. Možná odsud pramenila jejich dobrota, která  zašla tak daleko, že nám po cestě nabízeli zmrzku a nakonec i nocleh. Tentokrát jsme low-costové přikázání porušili a zdvořile odmítli. Úkol byl jasný, musíme rubat kilometry na jih. Průjezd Italskými Alpami bylo opravdové pokoukání … údolí, hory, impozantní stavby horské silniční infrastruktury, pilíře, mosty, množství opevnění z dob velké války.

Kamioňáci – no speak Americano, odjezd quatro

Byli jsme vysazeni u čerpací stanice někde mezi Bolzanem a Brixen. Byli jsme velmi vděční a paní řidička od nás obdržela plechovku českého zlatavého moku. Dalších 250 km na kontě. Kochali jsme se pohledy na vrcholky hor, které nás obklopovaly ze všech stran. Zanedlouho jsme narazili na kolegu stopaře – usměvavý borec z Mnichova. Poseděli jsme, pokecali a vyměnili pár rad, typů a historek ze stopování. Cestoval hodně nalehko – malý batůžek a v něm malá svačinka a něco málo oblečení. Snad ani spacák neměl, přestože mířil na východní pobřeží Itálie někam za San Marino. No správný punkáč. Vzhledem k tomu že zde byl první tak jsme uzavřeli gentlemanskou dohodu, že dostane to lepší místo ke stopování. Samozřejmě to dlouho netrvalo a někdo ho vzal. Tak jsme si jen zamávali, zatímco kolem nás projížděl a tím se naše cesty rozdělily.

Už se připozdívalo, ale ještě jsme to chtěli posunout trochu dál. A tak jsme si řekli, že je na čase vyzkoušet další stopařskou metodu – projít parkoviště a oslovovat řidiče napřímo. Přestože jsme se nacházeli na malé benzínce uprostřed hor, nějaká živá duše tu byla. Všichni však buď byli plní, neuměli anglicky, obávali se, nebo přišli s jinou výmluvou proč nás nemohou vzít. Tak jsme se vydali zkusit štěstí mezi kamiony. Byli to všechno italští řidiči – postarší pantátové co neuměli ani fň anglicky. Snažili jsme se domlouvat rukama i nohama, ale většinou jsme se setkali s nepochopením. Až jeden takový bodrý pán nejspíš podlehl našim zoufalým výrazům a na naše opakované „Verona“ „Verona“ začal kývat souhlasně hlavou. Byli jsme nadšení. Tím vyvstal úkol zjistit kdy asi bude pán odjíždět. Všechny kamiony totiž už měly pro ten den padla A tak jsem z kapsy vytáhnul ipod s předinstalovaným italským slovníkem a snažili jsme se společně s Kájou z řidiče dostat info o odjezdu. Tato diskuse byla nanejvýš vtipná. Mávali jsme rukama bouřlivě gestikulace ve snaze dostat z řidiče čas odjezdu. Po chvíli velmi intenzivního snažení se nám dostalo odpovědi „quatro“. Prostě quatro … tedy jak nám potom ukázal na prstech ruky čtyři … ráno.

Ztracená štěňátka

To se nám úplně nezamlouvalo ale kýváním hlavy jsme dali najevo, že to tedy bereme. Nebylo jiného zbytí a tak jsme šli hledat plac, kde bychom přenocovali. Vesmír si ale asi řekl, že si zasloužíme taky občas trochu odměnit a po cestě k nedalekému plácku nás oslovil muž parkující opodál. Ukazoval na auto, ze kterého vykukovala jeho manželka. Ta nám lámanou angličtinou vysvětlovala, že by nás vzali. Pána jsme se už před tím ptali a odmítnul nás. Paní to ale zřejmě při pohledu na nás – taková dvě ztracená štěňátka – přehodnotila. To, že nás ještě tahle image později přijde draho, jsme v tu chvíli ale nevěděli …

Nemuseli jsme tedy nakonec quatro. Pán anglicky neuměl a paní jen tek trochu – takže z toho žádná velká konverzace nebyla. To nám ale vůbec nevadilo – byli jsme unavení a tak jsme během cesty spíše podřimovali. Řidič si kvůli nám zajel přes 10 km, poté co jsme vysvětlili, že výsadek v Bolzanu by pro nás byl rozsudek smrti (kde stopovat, kde spát, když stop neklapne). Byli jsme velmi vděční a české pivko právem putovalo do rukou nového vlastníka.

Italský bohém a jeho bordelářská kára

Ocitli jsme se v přenádherné oblasti dolních Italských alp, kde se krajina začala měnit z vysokých hor na kopečky a ty zase v rovinu. V okolí se nacházely opět vinohrady a tak jsme si řekli, že bychom další noc mohli strávit přímo ve vinici – velká romantika. Ještě však bylo trochu světla a tak jsme ještě zkusili chvíli stopovat. Vesmír si nás zřejmě oblíbil. Ani ne po 10ti minutách nám zastavil Superb, ze kterého vylezl starší pár (podle mě hrubě přes 60). Velice milí, opět ani slovo anglicky, ale vynahrazovali to gestikulací a úsměvy. Pán byl zhotoveným ztělesněním „bohéma“. Delší vlasy stažené čelenkou a velmi nenucené vystupování naznačovaly že to má všechno tak trochu v paži. Po otevření kufru auta se před námi otevřel výjev jako z blešího trhu. Kopec harampádí hala bala naházeného přes sebe. Starou lampou počínaje a změtí kuchyňských potřeb konče. Nesourodý sortiment podivných věcí zabíral většinu kufru a tak jsme naši Bagáž do kufru cpali s velkými obtížemi. Po zdlouhavé reorganizaci věcí v kufru se nám to ale nakonec podařilo. Uvnitř kožené sedačky, spousta prostoru pro nohy, akorát ta klimatizace … byla tak extrémně silná, že po několika minutách uvnitř jsem začínal chytat své obvyklé záchvaty kašle a smrkání. Pán byl opravdový macho. Řídila jeho žena, takže on se mohl na ipadu nerušeně věnovat dennímu tisku a hrám. Měl to zkrátka dobře zařízeno. Rychle jsme se domluvili že budeme potřebovat vyhodit mimo město a poté už jsme jeli v téměř naprostém mlčení. To nám docela vyhovovalo, protože vykládat pořád dokola náš příběh o tom odkud jsme, kam míříme a co nás všechno potkalo byla už celkem pruda. Mlčení přerušil jenom telefonát pána, který ale měl v tu chvíli problémy se spojením. A tak pořád dokola hlasitě řval do telefonu něco jako: “ prego, prego, ciao, prego prego“. Řekl to asi tak tisíckrát a my měli plné ruce práce s tím abychom se nesmáli (moc) nahlas.

Vysazeni jsme byli na benzínce u Verony. Byla noc, nevěděli jsme kde budeme spát a místo mělo další znepokojující specifika … Jaká a kde jsme nakonec spali se dozvíte v pokračování.