Část čtvrtá: Jezerca

Hrklo v nás, jak ve starých hodinách…

Po příjezdu do Thetu se po dvou letech opět shledáváme s Jimmym. Plánujeme výlet k vodopádu Ujevara e Grunasit a Jimmy se nabídl, že nás k místu přiblíží svým security teréňákem. Jdeme napřed, cestu už přece známe z předloňska. Omyl. Cesty v Thetu jsou nevyzpytatelné, po pár špatných odbočkách se ale již dostáváme na správnou cestu a zanedlouho vidíme Jimmyho teréňák. Nasedáme a valíme si to pekelnými cestami ještě pekelnější károu, která vyjede snad všechno. U vodopádu si dáváme více než osvěžující koupel, teplota horské vody tady bude možná okolo 5 stupňů! Po návratu k Jimmymu už neztrácíme čas a balíme se na druhý pokus o zdolání Jezerce. Vyrážíme. Ženeme se jako dobytci, protože už je pozdní odpoledne a chceme dojít alespoň k bývalé vojenské základně komunistického režimu, která se nachází v půlce cesty a je vzdálená asi pět hodin těžkého pochodu a nachází se zde poslední zdroj vody před výšlapem, takže ideální basecamp. Po přeprasených třech a půl hodinách docházíme k základně. Vojta se začíná cítit divně, pletou se mu nohy… Polomrtví stavíme stany a uleháme s vidinou velmi náročného výstupu další den…

Výstup

Po nepříliš vydatném spánku se brzo probouzíme do mlhou zaplaveného nocoviště u vojenské základny. Je dosti zima, proto oblékáme všechno oblečení co máme. S vidinou namáhavého pochodu mlčky snídáme. Náladu nám zhoršuje i Vojtův stav, který se po dlouhém přemlouvání rozhoduje k našemu výstupu nepřipojit a vážnost jeho stavu potvrzuje i fakt, že se nepřidává na společnou zoubečkovou fotku. Touha pokořit horu, která nad námi už jednou vyhrála je ale příliš silná a oslabeni o Vojtu vyrážíme vstříc nejvyššímu vrcholku Prokletých hor. Volíme trasu ,,Path for freedom“ – jedná se o delší a náročnější variantu cesty na Jezercu, kterou zvolil před mnoha lety i náš kamarád Jimmy pro útěk z komunistického režimu. I když jdeme relativně nalehko (velké množství vody a nějaké jídlo), výstup v mlze je dosti náročný. O to více máme radost, když se dostaneme nad hranici mlhy a otevře se nám úžasný pohled na vrcholky prokletých hor, vystupujících z mléčné pěny. Oslněni tímto božským pohledem i my sami získáváme pocit, že naše těla tesali samotní andělé a rozhodujeme se o zlomek naši krásy podělit se světem. Dvorní fotograf Eda pořizuje fotky, za které by se nemuseli stydět ani kolegyně ze sexy kalendáře Pirrelli. Nadšeni z našeho výtvoru pokračujeme dál ve výstupu. Kromě převýšení nás sužuje i slunce, před kterým nás předtím chránila mlha. Míjíme sněžná pole i místo, kde jsme před dvěma roky výstup vzdali. Sil nám ubývá a zásob vody taky, to nejhorší nás však teprve čeká. Už předtím byla cesta takového charakteru, že ji určitě nemůžeme doporučit maminkám s kočárky, ale pod úpatím hory začíná skutečné peklo. Spíš než chůze začíná lezení, při kterém musíme aktivně používat všechny 4 končetiny. Všude je navíc štěrk a zrádné kamení, které neposkytují pro zesláblé nohy a ruce žádnou oporu. V závěru jsme měli jeden metr převýšení na dva metry vzdálenosti, není tedy k podivení, že na vrchol docházíme značně vyčerpaní. Nicméně nádherný pohled na hory nám zase vrací šťávu do žil.

Je to tady – jsme na vrcholu, který jsme před dvěma lety nepokořili. Teď je pokořen. Kocháme se pohledy, které žádná čočka kamery nikdy tak věrně nezachytí. Děláme prdelové fotky a kocháme se obzorem, kde jsou jen hory a další hory. Točí se nám hlavy, snad z únavy, snad z nedostatku vody. Vytahujeme návštěvní knihu a hrdě se podepisujeme.

• 

• 

• 

Když to šlo nahoru, musí to jít i dolů

Docela jsme při cestě hrábli do strun, takže nahoře jsme byli kolem jedné hodiny. Přesto od basecampu nás dělí ještě asi 1300 výškových metrů a pak dalších 1200 metrů dolů do údolí. Navíc značení se v posledním úseku výstupu zúžilo na jednu vybledlou červenou tečku každých 200 metrů, viditelnou pouze z perspektivy nahoru jdoucího člověka.
V prvních 15 minutách sestupu ztrácíme cestu. Ve chvíli kdy jsme si tuto skutečnost uvědomili, nám bylo líto stoupat zpět k cestě. Rozhodujeme se k ní vrátit po vlastní trase. Brzy se ukazuje, že cesta vedla oklikou z dobrého důvodu… Ze strany, kterou jsme se vydali je totiž svah velmi prudký, místy měnící se v kolmou stěnu. Postupujeme obezřetně, přesto se necítíme komfortně a těšíme se na návrat na značenou cestu.
V posledních 3 výškových metrech naší nedobrovolné odbočky nás čeká nemilé překvapení v podobě obtížného lezeckého úseku, pod kterým se zleva nacházel volný 3metrový hluboký drop. Zprava byl prostor vyplněn jednotlivými metrovými schody. Ale žádná boulder matrace tam bohužel nebyla… Slávek slézá jako první. Další jde Eda. Když už to vypadá, že mu chybí jeden krok , nemůže dál. Najednou Edovi ujíždí ruka. Hrklo v nás jak ve starých hodinách. Slávek na poslední chvíli Edu zadrží, ale už neudrží sebe. Času na přemýšlení moc nebylo. Napadlo je, že když už mají spadnout, tak alespoň na stranu, kde jsou ty metrové schody. Smrt v očích – kutálíme se jak pytel brambor dolů. Zastavujeme se o značný kus níže. Sbíráme se ze země a kontrolujeme kolena – bez těch bychom to dolu nedali. Slávek si narazil levé koleno. Edova prdel a stehno po cestě zřejmě zažilo středověk, soudě podle zkrvavených šrámů. Jsme v šoku. Koukáme na sebe a čekáme až adrenalin opustí naše krevní řečiště.
Díky Bohu, jsme pomlácení, ale živí a schopni návratu… Snad. Po tomhle kousku jsme si zřejmě vybrali štěstí na deset let do předu.
S obtížemi se belháme k basecampu. Cestou nám došla voda. V místech kde se měsíční krajina změnila v zelenou náhorní plošinu nacházíme maliny… Vyhlašujeme pauzu a snažíme se mírnit nedostatek vody a kalorií malinami, které si zběsile ládujeme do pusy.
Od malin se zvedalo těžce, ale věděli jsme, že řešení naší situace spočívá v basecampu, kde je zdroj vody.
Dostáváme se konečně k bývalé vojenské základně a u zřídla potkáváme Vojtu. Netváří se moc dobře. Ukázalo se, že před několika málo minutami šavlil. Doplňujeme vodu a jdeme ke stanům. Jen co zastavujeme, začínáme se klepat – termo regulace po výkonu téměř vysadila. Balíme se do spacáků a jíme, pijeme, hodujeme. Naše tábořiště muselo vypadat jako takový malý lazaret. Ticho přerušovaly jen občasné vzdechy a volání po mamách. Věděli jsme, že komfort spacáků budeme muset brzy opustit a začít pakovat. Musíme se nějak zkusit dopravit do údolí, kde budeme moci poskytnout Vojtovi náležitou péči.

Vyrážíme, Vojta se vydal napřed. Po chvíli na něj narážíme u cesty, hlava v dlaních. Zase šavlil. Bereme mu batoh, abychom ulehčili jeho mizérii a pomalu se šineme do údolí. Padá noc, vytahujeme čelovky. Tma nám sestup komplikuje, ale po předlouhé době se konečně dostáváme do údolí.
Zde potkáváme pána s nastartovaným pickupem … To by nás ani v nejdivočejším snu nenapadlo. Asi boží prozřetelnost..

Vojta píše paměti

,,Probouzím se, ale v dobu, kdy nechci a to opakuji asi desetkrát za noc. V mém albánském spacáku je prostě v horách zima. I když mám na sobě kalhoty, tlusté ponožky, triko, svetr, péřovku a jsem ve svém spacáku obalen dekou, je mi zima. Nachýlilo se k ránu a kluci vstávají k výšlapu. Já váhám, ale nakonec to vzdávám – pořád mne bolí hlava a jsem promrzlý. Zůstávám tedy v našem BC a ze stanu jen slyším vzdalující se hlasy borců. Jsem jako na houpačce. Přes den paří slunko tak, že nevím, jestli je lepší zůstat ve stanu nebo být venku, kde alespoň trošku pofukuje. Občas projdou nějací turisti – Nepálec, Němci, Francouzky… Později se prožene i bača asi se stovkou oveček a psíky, kteří vylizují naše plechovky od večeře. Cítím návaly, jdu tedy decentně bokem od Francouzek, které si vedle staví stan. Asi z kombinace vedra, sluníčka, nedostatku spánku a celkového vyčerpání vrhám veškeré jídlo a tolik potřebnou vodu do vyschlého koryta nedaleko pramenu. To se ještě párkrát opakuje a najednou si uvědomuji, že tam chci zůstat a umřít. Umřít jako správný horal na horách – přesně tak, jak jsem si to vždycky přál. Říkám si, že mé ranní těžké rozhodnutí bylo více než správné a vidina sestupu do údolí mě děsila, ale i naplňovala zároveň v naději, že se ještě někdy setkám s mámou.