Část 4: Everest, výšková nemoc a flákance

3 sedla a výšková nemoc

Brzo ráno dosedá naše roztřepané letadélko na krátkou přistávací dráhu v Lukle. Odmítáme nabídky nosičů a guidů a vyrážíme na trek „Tři sedla“ (Three passes) , méně frekventovaný okružní trek kolem Everestu spojený s trekem do základního tábora Mt. Everestu. Díky covidu si užíváme horskou turistiku bez turistů. Výhledy na nejvyšší hory světa máme prakticky jen pro sebe. Po prvním sedle zjišťujeme, že si naše těla neuchovala z minulého treku tolik červených krvinek, kolik jsme si mysleli a ve výšce dost trpíme. Po bolestivé aklimatizaci se naše dny začínají dost podobat, zkusíme Vám takový běžný den popsat:

Typický den ve výšce kolem 5000 m.n.m. (úryvek z deníku):

Je tu zima. Zvoní budík a od pusy jde pára. Člověk si chce svlažit ústa, ale voda v PET lahvi je zamrzlá. Přichází první výzva dne, opustit vyhřátý spacák a dokolíbat se na záchod. Teď je třeba prosekat opřeným kusem dřeva díru do zamrzlé vody v míse (pokud je záchod turecký, tato povinnost odpadá). Splachování, stejně jako očista po toaletě probíhá s pomocí staré zrezivělé plechovky. Je tu zima. Usedáme ke snídani. Zpravidla objednáváme horkou vodu (čaje si dáváme vlastní, abychom ušetřili) a brambory, porridge nebo chapati. Je tu zima. Následuje mezičas mezi snídání a večeří (dal bhatem). Během toho se většinou potíme a nelidsky ukrajujeme kilometry treku. Ve chvílích, kdy se nám daří popadnout dech se i kocháme okolní přírodou. Docházíme do další lodge. Využíváme toho, že je nám ještě teplo a jdeme do sprchy. Na horkou vodu samozřejmě nemáme, takže bereme zavděk barelem vody s naběračkou. O chvíli později už nám po zádech stéká voda s ledovými krustičkami – peeling snů. Zbytky mýdla utíráme do ručníku. Je tu zima. Navlíkáme na sebe všechno co máme, třepeme se v jídelně a čekáme na Dal Bhat. Je tu zima. Dal bhat stáhneme jako prase šlichtu a poté si užíváme tepla, pokud hodná Didi (panímáma) rozpálí kamna. Objednáváme další horkou vodu a mastíme karty. Uleháme do studeného spacáku a vší silou se ho pokoušíme zahřát. Je tu zima. I přes bolest hlavy a svalů konečně usínáme. Je tu zima. V noci se budíme lapáním po dechu, spolu-nocležník běží na záchod, asi mu nesedl dal bhat. Je tu zima. Zítra znova…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Sněhová nadílka a neprostupné sedlo

Dvě ze tří sedel máme za sebou a navštěvujeme Everest BC (základní tábor). Jsme zklamaní – těžká mastňárna, nepříjemní lidi, nic k vidění. Vracíme se zpátky. Celý den sněžilo a tak cestu zpátky nacházíme jen díky mulám, které nonstop základní tábor zásobují.

Sněžit nepřestává a my jsme tak na další den uvězněni pod base campem. Konečně se vyčasilo, stoupáme na vrchol Kala Patthar (5643m) a poté vyrážíme zdolat poslední sedlo. Bohužel jsme první, kdo se o to pokouší. Prošlapávání cesty, která je pod sněhem, nám dává zabrat. Co hůř, od sněhu se odráží sluneční paprsky a i přes pravidelné mazání jsme spálení. Dokonce jsme si spálili i jazyky (ano je to možné). Do sedla jsme se probojovali s vypětím všech sil. Zahajujeme sestup, a i když je tady krásně, jsme rádi, že jdeme dolů.I přes všechny výše popsané nesnáze, pociťujeme vděčnost že jsme měli příležitost navštívit osobně „střechu světa“ a na vlastní oči vidět ty překrásné himalájské masivy.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Zvratky a prach z cest

Rozhodli jsme se, že tentokrát do Kathmandu nepoletíme, ale pojedeme jeepem a autobusem. Libujeme si, když opouštíme hlavní turistickou trasu do Lukly a objevujeme trošku autentičtější Nepál. Navíc naše lowcostová srdéčka plesají, protože jsme ušetřili značný obnos. O správnosti našeho rozhodnutí začneme poprvé pochybovat po 6 hodinové cestě jeepem, při které ujedeme asi 35 km. Celou cestu s prašným podkladem jedeme s otevřenými okny, protože cestující před námi pravidelně zvrací. To je tu asi normální, soudě podle poblitých dveří jeepů, které potkáváme. Nevadí, jízda autobusem bude určitě v pohodě, cesty by měly být kvalitnější. Do lokálního busu nasedáme ve 4 ráno a v duchu si počítáme, že při avizovaných 6 hodinách bychom měli být v Kathmandu před polednem – paráda. Cesta však místo 6 hodin trvá 16. Slovy ŠESTNÁCT hodin v přeplněném autobuse bez klimatizace s průvodčím střídavě vlajícím ze dveří a za jízdy pobíhajícím po střeše. 16 hodin nonstop burácivé indické hudby. 16 hodin nevyžádaných upocených tělesných kontaktů. 16 hodin pravých nepálských zážitků.

• 

• 

• 

Lockdown a flákance

Do Kathmandu přijíždíme v podvečer lockdownu. Scény trošku jak z postapokalyptického filmu. Doprava kolabuje. Masa lidí se chce dostat z města ven nebo jako my dovnitř. Následuje zákaz vycházení a uzavření obchodů. Vše však v nepálském stylu, takže tady na to dost lidí kašle a nikdo nic neví. Obchodníci zavírají své krámy pouze pokud se zrovna poblíž schází policejní hlídka. Tu se nachomýtneme k holičství a lazebník nás čile zve dovnitř. V momentě, kdy mám břitvu pod krkem, vtrhnou dovnitř policisté a vytáhnou milého lazebníka za flígr ven. Zatímco ho několik policistů zpracovává venku ranami, důstojník policistů se nás zdvořile ptá na sestřih a přeje nám šťastnou cestu. Po odchodu policistů rozhozený lazebníček naoko stahuje roletu, ale v momentě kdy kovbojové zmizí za prvním rohem, jakoby nic ve své činnosti pokračuje. Přestává se nám tady líbit…nemáme rádi, když nám mlátí naše lazebníky. Kupujeme letenky do Kyrgyzstánu.