Část 3: Medžugorje, hledání min a rozbitý mobil

Hoši, ale tady byla kousek ta cedule s minama…Hmmm…To bude v pohodě, Matěji vyskoč z auta a běž to tam trochu prochodit…ale dupej trochu!

– unavení cestovatelé hledající místo na spaní

Probudili jsme se uprostřed bosenské pustiny, jako obvykle – vedrem. Po vločkové snídani jsme napakovali Bobíčka a vyrazili jsme k dnešnímu cíli – Medžugorji. Jelikož jsme také kromě cestovatelů křesťany, má pro nás návštěva tohoto poutního místa také spirituální význam.
Když jsme dorazili, překvapily nás neskutečné davy lidí, aut a autobusů. Rozhodně se nejednalo o klidné místo pro rozjímání. Celé město je kompletně orientované na prodej náboženských předmětů, ale hlavně cetek pro poutníky. Vše zašlo tak daleko, že například žádná restaurace se neobejde bez kýčovitého mariánského portrétu na vstupních dveřích, každý druhý hotel se jmenuje „Mother of mercy“ s popiskem typu: „The place where you can sleep like in heaven“. Toto náš celkový dojem z poutního místa trošku zkazilo. Nicméně zašli jsme si na mši, vystoupali jsme na pahorek, na kterém se zjevovala blahoslavená Maria a prochodili okolí.

Večer jsme (jako vždy) hledali nocleh až za tmy. Našli jsme nocoviště pro náš pobyt v Bosně typické – pichlavé a kamenité. Chvilku jsme se zdráhali vystoupit z auta ven kvůli minám, kterých je pořád v Bosně dost. Zanedlouho ale převýšila potřeba spánku strach z min a tak jsme vyslali Matěje, aby nám místo prozkoumal (prochodil). Jelikož nenásledoval zvuk exploze, rozhodli jsme se zde strávit noc.

Po tom, co nás vytáhlo sluníčko ze stanů, jsme si upekli v nehostinné přírodě maso na ohni a chtěli si dát kus sýra na zub. Sýr tentokrát vybíral Slávek, který dokázal přehlasovat zbylé členy výpravy, kteří s výběrem nesouhlasili. Takže místo výborného tvrdého sýra jsme koupili nějakou hmotu chutí připomínající kraví pot. I přes dlouhou debatu se nám bohužel nepodařilo najít viníka tohoto nešťastného kupu. Po vypláchnutí úst jsme nasedli do našeho Bobíčka a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství.

Naše první zastávka byla u jeskyně Vjetrenica. Podle tabulí měly vevnitř žít unikátní ještěrky. Ty jsme nespatřili, ale užili jsme si alespoň chladného klimatu jeskyně. Po prohlídce jsme pokračovali opět po nehostinné krajině směr Dubrovník.

Na hranicích nás čekalo nemilé překvapení v podobě dlouho táhnoucí se kolony. Během čekání jsme vypili většinu piv válejících se pod sedadly a připravili se na PTD. Ta naštěstí nenastala a my pokračovali dál do Dubrovníku. V městě jsme našli to nejlevnější parkovaní a vydali se do historického centra, kde se natáčely některé scény z GoT. Po prozkoumání města jsme se vydali směrem Černá Hora.

• 

• 

Prvního rána v Černé Hoře nás probudilo bučení krav a hlas pasáčka. Neznaje společné řeči nám ukázal kde bydlí a my mu posunky naznačili, že to tu má moc pěkné. Sbalili jsme stany a vydali se do pohoří Durmitor. Z horského městečka Žabljak (nejvýše položeném městě Černé hory) jsme přejeli do kempu „Ivan“, který je kousek od krásného Černého jezera. V podstatě jsme se celý den jen flákali a sbírali síly na plánovaný výstup na Bokovo Kuk, což je nejvyšší hora tohoto pohoří. Večer jsme si otevřeli víno z benzínky za 2,5E, ze kterého nám při každém polknutí běhal mráz po zádech. Po chvilce jsme se vydali za zvuky nedaleké párty, kde jsme se seznámili s maďarskými cestovateli, kteří byli stejně jako my na roadtripu a povyměňovali si tipy. Ind který cestoval s nimi nám dal ochutnat pálivého indického pokrmu a my se s hrdly v ohni vydali zpět na kutě. Od rána dalšího dne pršelo, takže z výstupu sešlo a my si udělali jen procházku okolo jezera. Po obědě jsme zalezli do stanů a trochu si dáchli. A tady se to stalo… Přišli jsme o naše druhé navigační a komunikační zařízení. Tím pádem se naše šance na návrat domů snížily o dalších nezanedbatelných 25 %. Poté začala bouřka tak silná, že každý dopadající blesk spouštěl alarmy aut v kempu. S vidinou špatného počasí jsme opustili Durmitor a vydali se na jih směr Budva.