Část 4: Jogurti se vrací domů

V Římě jsme celkem strávili dva dny a kousek. To nám stačilo k tomu, abychom se města nabažili do sytosti. A tak jsme se třetí den při návratu do kempu shodli, že je čas k návratu domů. Stopovat zpátky se nám jaksi moc nechtělo a jelikož jsme ještě nikdy neletěli, řekli jsme si, že je to skvělá příležitost zažít i první let letadlem. Absolutní absence zkušeností či byť jen zdánlivého ponětí o tom, jak takové létání funguje nám v tu chvíli nepřišla ani trochu na mysl. Proč se taky obávat, když ve filmu Eurotrip Scotty a Cooper také prostě jen přišli na letiště a po chvíli hravé konverzace s pracovnicí aerolinek vyhandlovaly levné zaoceánské lety. Kdybychom jen věděli jak strašlivě, strašlivě jsme se mýlili.

Rozhodli jsme se, že ušetříme peníze za poslední noc v kempu tím, že přespíme na letišti. Naše bláhová odysea započala tímto prvním špatným rozhodnutím (resp. neznalostí místní městské dopravy). Sbalili jsme své saky paky a vydali se metrem do města. Na Termini jsme dorazili kolem půlnoci. K našemu velkému překvapení však na info-tabulích nesvítil jediný spoj. Od pracovníka nádraží jsme zjistili, že od půlnoci v Římě nejezdí až do rána vůbec nic. To nás příliš nepotěšilo. Ale na nádraží bylo celkem teplo a pár málo počůraných míst pro karimatku by se tu snad také našlo.

Tak jsme si našli místo pro karimatky a těšili jsme se jak si zpříjemníme noc lahví vína. Idylka dlouho netrvala. Okolo procházející strážník nás upozornil, že za několik desítek minut se nádražní budova bude až do rána zcela uzavírat a naznačil nám ať se pěkně rychle pakujeme. To už nám trošku pokazilo náladu. Tak jsme ten náš cirkus zase sbalili a nechali se vyhodit ven z nádražní budovy. A v tom přišlo to strašlivé prozření. Bylo kolem jedné ráno, my jsme stáli před Termini a všude byly haldy odpadků a skupiny postávajících černochů. Zato hlídkující policisty byste hledali v noci v Římě marně. Jen velmi neochotně jsme začali prozkoumávat okolí nádražní budovy v bláhové naději, že bychom třeba našli nějaké klidné místečko k přespání. Když už ne třeba oba naráz, tak snad alespoň na směny, přičemž ten druhý by držel hlídku. Že je tato představa naprosto lichá nám došlo už po chvíli procházení, když jsme viděli jak se k nám upínají ty desítky očí postávajících týpků tmavé pleti.

Necítili jsme se příliš komfortně a já jsem se nachytal, že svírám v kapse švýcarský nůž. Nebyl jsem si zcela jistý co bych s ním dělal, dodával mi však jakýsi pocit falešného bezpečí. Po chvíli jsme potkali pár skupinek cestovatelů, které zřejmě potkal podobný osud jako nás. Nebylo zapotřebí verbální komunikace k tomu, abychom spontánně utvořili jakési hejno. V tu chvíli jsem si vzpomněl na záběry z naučných filmů o mořských rybách, které se podobně jako my seskupovali do hejn aby zvýšili svoje šance proti dravcům.

Skupina nám poskytla na nějaký čas útočiště, my jsme se však jako dvě odvážné rybky rozhodli opustit bezpečí hejna ve snaze najít nedaleký McDonald’s. Na místě bylo teplo, wifi a možnost občerstvit se kávičkou nebo cheeseburgerem. Na místě když jsme tu noc spatřili prvního slušně oblečeného černocha, který budil vcelku solidní dojem. Zanedlouho jsme ale byli svědky toho jak příležitostně dojíždí hranolky a nakousané burgery z opuštěných táců. To náš prvotní dojem vcelku rychle rozehnalo a také jsme od té doby nenechávali naše jídlo o samotě .

Jedno Česko prosím

O několik hodin a kafí později bylo ráno a my jsme se právě přepravili prvním ranním spojem na letiště. Poslední noc jsme nespali jsme ani minutu. Byli jsme však na letišti a mysleli si, že tím jsou naše trable u konce, že jsme v podstatě už doma. Po vzoru Scottyho s Cooperem z Eurotripu jsme zašli k paní za přepážkou a zeptali se, jestli pro ně má nějaký laciný last-minute let. Paní se na nás dívala s neskrývaným nepochopením.. Po chvíli jí asi došlo, že jsme prostě jenom dva kluci, kteří ještě nikdy neletěli a žili v představě, že letět je asi jako jízda vlakem.

Paní na kterou jsme narazili musela mít svatou trpělivost. Nejen že nám vysvětlila jak to funguje, ale také nám byla ochotná na mém ipodu touch naklikat stránku kde je možné si koupit letenku. Poté co jsme se dozvěděli za kolik (tehdy nám to přišlo jako bambilion korun), kam (Brno ani Praha v nabídce nebylo, pouze vídeň) a kdy (gate se zavíral za několik desítek minut) jsme se malinko orosili. Následující sled událostí si pamatuju jako jednu velkou šmouhu. Platba letenky, bleskurychlé pročtení informací, zejména zakázaných předmětů na palubě, přebalení, check-in zavazadel, security check, objednávka milkshaku (?!), průchod gatem. Dodnes nechápu jak je možné, že jsme opravdu odletěli.

Trable s tátou, poslední stopovačka.

Ještě před odletem jsem poslal depeši domů o tom, že letíme do Vídně. Táta se nabídl, že by nás vyzvedl. Tuto nabídku jsme s radostí přijali. O tom, že je to další jáma lvová jsme však neměli nejmenší tušení. Po příletu jsem se s Tátou spojil, abych zjistil, jak na tom je. Dozvěděl jsem se, že všechno v pořádku a že už je u Brna. To byla výborná zpráva a tak jsme se s Karlem pouze přesunuli ven z letištní haly před místní sámošku kde jsme zakoupili láhev vína a blaženě se položili do trávy nedaleko. Po chvíli vegetování mi zazvonil telefon. No to bude asi táta. Taky že ano. Po chvíli hovoru jsem se dozvěděl zprávu zlou, vlastně hned několik.Jednak jsme se trochu nepochopili – táta se domníval, že se setkáme na hranicích někde u Mikulova. Dále že jeho telefon je téměř vybitý, on u sebe nemá ani euro a nemá ani potuchy o tom jak dojet na letiště do vídně. Poslední co jsem z telefonu zaslechl bylo tátovo zoufalé hořekování a v tom se naše spojení přerušilo.

To tak trochu ukončilo náš chillout na trávníku a my jsme se tak pustili do toho jediného co nám ještě zbývalo – stopovat domů. Z tohoto posledního stopu si toho moc nepamatuju, protože jsem celou dobu byl v myšlenkách co se asi stalo s tátou. Když už jsme byli v Brně, přes karla jsem se dozvěděl, že moje mamka o něm také nic neví. Ve chvíli kdy jsem dorazil domů dříve než on jsem se začal opravdu obávat.

Druhý den dopoledne konečně domů dorazil i táta. Ukázalo se, že jelikož naše domluva s odvozem padla, rozhodl se navštívit kamaráda ve Znojmě u kterého také přenocoval. Zřejmě se s kamarádem náramně bavili, protože ho ani nenapadlo nám dát o sobě vědět. Obávám se, že jsem nadání na průsery zdědil právě po něm…