Část sedmá: Za božstvem

by Vojta · 4 září, 2018

Kde je ta Afrodíté?

Probouzíme se na krásné pláži, kterou jsme večer objevili. I přes noční party vedle na baru se nám krásně usíná na lehátkách, neotravuje nás hmyz a nelepíme se v zadýchaných stanech, které díky tomu ani nemusíme balit a ihned vyrážíme na pláž Himara, nad kterým vyhlíží krásný kaňon.

A tady se s námi loučí Eda. Musíme spěchat – odpoledne mu vyplouvá ze Sarandy trajekt, takže po koupačce a lehké opalovačce zvedáme kotvy a ve znamení potu stoupáme na parkoviště k autu. Po chvíli se loučíme se Santiagem, který pokračuje opačným směrem. Čas běží, takže přepínáme na prasáky a valíme do přístavu Sarandy. Jedno oko nezůstalo suché – vyhazujeme Eddieho u přístavu a jdeme na trachtu do nejbližšího grill restaurantu! Plánujeme další trasu a zanedlouho vyrážíme do Řecka směr Olymp.

Šťára na hranici

Dojíždíme na hranici, kde očekáváme stejně hladký průběh jako už několikrát předtím. Omyl. Panu celníkovi asi připadá podezřelý náš častý průjezd albánskořeckých hranic (před dvěma dny jsme si zkracovali přes Řecko cestu zase do Albánie). Celník nám nařizuje odstavit auto a vytahat batohy. Později ale mění nařízení na vše v autě. Ano na VŠE! Dokážete si představit, co všechno v tom autě máme? A kde všude to máme? Kdyby nám při vytahování věcí z auta rozuměl, pravděpodobně bychom skončili za urážku veřejného činitele v albánském lochu. Po tom opravdu netoužíme! Vytahujeme tedy vše z auta a to pak Vojta odváží na nějaký obrovský skener. Je to spíš takový mega RTG na auta. Nic nenašli – jaké to překvapení – ale stejně dělá pan celník důležitého a kontroluje každou naši tašku, obal od spacáku nebo igelitku s proviantem. A ne, že by byl u prohlídky nějak něžný. Mít tam vajíčka, na hniličku už bychom si je asi nedali. Po hodině je spokojen a propouští nás na řeckou hranici. Kdyby byl co k čemu, našel by v autě Kájovi ztracené boty a Vojtův spacák, ale to on ne… Teď už to jen všechno naskládat zpátky… Děkujeme mu a přejeme mu ironicky hezký zbytek dne. Nenecháváme si ale tímto člověkem pokazit náš pocit z Albánie a Albánců! Pozdě v noci dojíždíme na parkoviště pod pohoří Olymp. Usínáme v autě a doufáme v setkání s Afrodité a Dionýzem na hoře Mytikas (2918 m.n.m.), nejvyšším vrcholu tohoto božského pohoří.

Potkáme Afrodíté?

Ráno jen pácháme rychlou hygienu a vyrážíme vstříc bohům. Z parkoviště se po nějaké době dostáváme na chatu s označením A. Z této chaty vyrážíme v ostrém tempu a i přes velké vedro závěrečný kilometr převýšení rubeme jak nelidská zvířata. Zastavujeme se na vrcholku Skala, od kterého je to na nejvyšší horu Olympu jen kousek (vzdálenostně). Občerstvujeme se, a abychom nevychladli, vyrážíme vstříc nejvyšší hoře Řecka… Nebo si to alespoň myslíme. Před námi se tyčí opticky nejvyšší vrchol, ke kterému vede cesta, po které jsme přišli. Funíme, hrabeme do strun a zanedlouho jsme na vrcholku. Vzájemně si blahopřejeme, Vojta vytahuje vlajku. Jen pro jistotu se ptáme jediného turisty, zda-li je to skutečně nejvyšší vrchol Řecka. Ten nám říká, že ne! Dobyli jsme druhou nejvyšší horu – Skolio, které k titulu nejvyšší hory Řecka ale chybí 7 metrů. Tak to ne, tahle hora si nezaslouží vlaječkovou fotku! Vydáváme se zpátky na vrchol Skala, za kterým už teď z mlhy vychází majestátný Mytikas. K němu vede pouze kozí stezka, ve svahu skály. Turista na Skoliu nám říká, že výstup je náročný – chodí se v helmě a bez batohu. Helmy však nemáme a v batohu máme všechno živobytí, které potřebujeme v pokračování. Výhodou nám je, že jsme jediní turisté u vrcholu, takže nehrozí pád uvolněných kamenů na naše kokosy. Závěrečné lezení není nepodobné výstupu na Jezercu, cesta je však dobře značená a není tu tolik volných kamenů. Po chvíli snažení dobýváme Mytikas! Dříve než dáme průchod emocím, kontrolujeme tentokrát raději GPS pozici. Vše je v pořádku, radujeme se, vytahujeme vlajku. Děláme zápis do knihy, a aby svět nepřišel ani o Vojtovu prdel, děláme nějaky photoshooting (pro Vojtu zasloužená kompenzace za Jezercu).

Sestupujeme jinou trasou, stejně tak náročnou. Po té však pokračujeme po vrstevnici a vychutnáváme si pohledy na náhorní plošinu pod námi. Docházíme k horské chatě, u které rozbíjíme náš stan. Střívka nám neslouží jako dřív, dáváme tedy zavděk záchodem, který chata nabízí. Po celodenním pochodu však turecká toaleta bez madel neposkytuje dostatečné pohodlí. Využíváme i dalších služeb chaty a za velmi přátelskou cenu (když vezmeme v potaz, že suroviny do 2760 m.n.m. položené chaty dotáhli muli) si kupujeme dobrou večeři. Po ukojení těchto mrzkých potřeb se seznamuje se zajímavými lidmi, kterých je na horských chatách vždycky dostatek. Mimo jiné se některým z nás podařilo v bujaré náladě odehrát partii šachů a zkazit jedno rande (současně). Nadmořskou výšku pociťujeme okamžitě po západu slunce a i krátkou vycházku ven na zamíchání vařící se polívečky dlouho rozdýcháváme u krbu ve společenské místnosti. Do toho však hodný pan chatař kolem 10. hodiny přestává přikládat a my chtěnechtě musíme opustit společenskou místnost. Moc se nám nechce, je zde úžasná přátelská atmosféra a plno lidí ze všech koutů světa, které spojuje láska k horám. Nechce se nám ven ani z více pragmatického důvodu, venku nás čeká jen pláč a skřípění zubů. Teploty totiž nejsou daleko od bodu mrazu. S lítostí v srdci při myšlence na Vojtu mrznoucím v psí dečce aka albánském spacáku usínáme.