Část devátá: Poslední vrchol

Na nouzovém nocovišti uprostřed Srbska, nás probouzí zvuk zemědělské techniky, která od božího rána projíždí kolem nás. Jsme ale tak unavení, že i kdyby nás zaorali, tak bychom si jen pod hlavou upravili hroudu a spali dál.
Párkrát posouváme budík a konečně vstáváme, abychom dali ten náš cirkus ještě jednou a snad naposledy do pohybu. Sbalit spacák, karimatku, vybrat vše ze stanu, sbalit stan, najít nejméně smradlavé triko k převlečení, udělat zoubečkovou fotku, přeházet všechnu bagáž… pokusit se o úklid auta, při pohledu na ten zmar znechuceně vzdát uklízení, jelikož v autě to beztak vypadá jak po pádu bomby. Nakonec si alespoň vytvořit místo k sezení v autě a konečně můžeme pokračovat směrem na Budapešť. Motivace dosáhnout tohoto místa je silná – čeká nás tam totiž zasloužená ta dlouho očekávaná odměna – ubytko v apartmánu, půl den strávený v tureckých termálních lázních s welness a večer ve víru velkoměsta..
Po cestě potkáváme MCdonalds, sjíždíme kvůli němu i z dálnice a platíme předčasně mýtné. V mekáčku jsme se pěkně zpravili, možná i zprasili tuze nezdravými dobrůtkami, jejichž kalorická hodnota se rovnala našemu předchozímu celodennímu průměrnému příjmu.
Od našeho vysněného cíle nás už dělilo pouhých 400 km. Což by bylo v pohodě, nebýt neskutečné fronty na celnici při vstupu do Maďarska. Zde jsme se zadrbali na dobré dvě hodiny. Pouštíme si seriálek a trpělivě čekáme. Na Maďarskou stranu se dostáváme bez větších obtíží, bez šťáry. Bohudík (stále by bylo co najít).

Na maďarské straně kupujeme dálniční známku, k našemu překvapení však platba ze společného borderless účtu (Transferwise), na který jsme si před trípkem vložili depozit na pohonné hmoty a výdaje spojené s cestou, neprochází -nedostatek prostředků. To znamená, že jsme právě prodrbali veškerou vatu (včetně části kterou dlužíme Edovi, který se odpojil dříve), kterou jsme si připravili na celý roadtrip. Přikládáme tedy jinou kartu a jedeme dále.

Dotek luxusu

Do Budapešti na apartmán přímo v centru, nedaleko parlamentu, dorážíme později než jsme chtěli. Plní očekávání přešlapujeme na adrese. Uvědomujeme si, že smrdíme jak pytel zkvašených opičích výkalů a doufáme, že naše setkání s paní domácí proběhne, aniž by se nad námi nějak pohoršila, či nám snad dokonce, s přihlédnutím k našemu stavu, vypověděla pronájem. Paní je asi velmi chápavá, předává nám apartmán. My tak ukončujeme naší špinavou odyseu. Toto je náš 10. den bez řádné sprchy (nepočítaje koupačku v moři, nebo sprchu pod vodopádem). Ve sprše ze sebe smýváme špínu dovezenou z celého balkánského poloostrova. Bleskem se drhneme, oblékáme se do toho nejlepšího co máme, voňáme se sprejom a takto nafinťení vyrážíme do víru této přenádherné Uherské metropole.

Naše jízda začíná v nedalekých termálních lázní Lukacs Baths. Jedná se o jedny z menších a nejstarších budapešťských termálních lázní. První zmínka o využití termálního zřídla s ozdravnou vodou pochází z 12. století. Jsou to lázně, kde to není samý turista na turistovi, ale spíše místní, kteří zde vyhledávají poklidné místo, kde by mohli nechat rozplynout starosti všedního světa. Jsou celé velmi vkusně opravené a protože je zde zachován původní starověký styl (odhalené základy a zeď původní turecké budovy přímo uvnitř). Není nesnadné si tak představit, noříce se do horkého vřídla v mramorem obloženém bazénku, jak na tom samém místě důležití muži středověkého světa domlouvali business a řešili politiku.
Rochníme se v bezpočtu zřídel, střídáme horký pramen se studenou vodou, saunujeme se, občerstvujeme se doušky minerální vody přímo z pramene, válíme se ve venkovním bazénku na ložích s masážními tryskami pozorujíce u toho hvězdy. To vše obdivujíce u toho architekturu a historii místa, na kterém se nacházíme. Zkrátka, měli jsme se jak prasata v žitě.
Po všech těch terapiích opouštíme lázeňský komplex jako naprosto noví lidé. Uvolnění, vláční.

Ve víru velkoměsta

Přejíždíme k apartmánu, parkujeme, bereme jen to nejnutnější a vyrážíme do města. Nejprve jsme zašli na vydatnou večeři do moc fajn restorantu, kde měli připravenou spoustu lokálních dobrůtek, vše kombinovatelné a na váhu. Takže jsme si každý nechali naložit to, co nejvíce lahodilo našemu oku. A že bylo z čeho vybírat – až oči přecházely.
Nebudu vám lhát, strašně jsme se zprasili. Napráskali jsme se tak, že jsme se skoro nebyli sto pohnout.
Velmi spokojení jsme se vydali vstříc krásně nasvětlené Budapešti. Od našeho místa je to 10 minut k dunaji, takže si dáváme procházku od severu kolem řeky k parlamentu. Žasneme nad neskutečným půvabem a majestátem, který září jako taková aura kolem architektonických skvostů jako je například Maďarský parlament. Je to skutečný klenot mezi evropskými metropolemi. Podél řeky je velmi živo. Turisté se zde misí s místními. Všichni zde s přáteli posedávají kde se dá, popíjí lahodné nápoje, baví se, poznávají nové lidi. Atmosféra nás zcela pohltila, dáváme si pivko, a po první pintě piva Slávek opouští skupinu a vyráží na zkušenou mezi locals. Poznává velmi milé místní, spřádá konverzaci, vypraví náš roadtripovy příběh, dozvídá se o životě zde – kam se chodí za zábavou atp. Tohle je poznávání kultury, které zpoza oploceného rezortu nebo ve velké uzavřené skupině cestovatelů pravděpodobně nikdy nepoznáte. Teprve nad ránem se vrací na apartmánek, kde už spíme.

Byla to taková sladká tečka, ultimátní zadostiučinění za prožité nesnadné podmínky na tomto našem jinak velmi punkovém výletě. Spravili jsme se a nyní jsme připraveni navrátit se zpět do civilizace, zpět do běžného života. A že to bude těžký návrat.